Ideologie architektury Asgabatu

Slavomír Horák

Nový Orient, ročník 61, 4/2006, s. 2-5. ISSN 0029-5302.

„Sídlem správy Zakavkazska se stalo město Ašchabad, čítající dnes přes 20 000 ob. (r. 1897). K jeho rozkvětu stejně přispívá čilý ruch obchodní jako průmysl a úrodnost oasy. V ohledu náboženském najdeme ve středisku turánských stepí a pouští velikou rozmanitost. Vedle pravoslavného chrámu, jmenuje se nám kostelík arménský, modlitebna pro sektáře molokany, kteří v evropském Rusku nejsou trpěni, synagoga, mešita pro Peršany, také bábisté, o kterých svrchu zmínka se stala, svůj útulek pro vykonávání náboženských obřadů si upravili. Město je výstavné, ulice široké, v pozadí obzoru na jihu vidíte už vyprahlá pohraniční pásma, oddělující kraj od říše šachovy…“

Takto popsal na konci 19. století Ašchabad (dnes Ašgabat, v překladu z perštiny „město lásky“) český cestovatel a etnolog Emanuel Fait.[1] Ani náhodný Náhodný návštěvník, který znal bývalé centrum sovětského Turkmenistánu by jej již v žádném případě nepoznal. Ze starých památek zůstala snad pouze socha Lenina ze 20. let minulého století se jménem vůdce proletářské revoluce v arabském písmu. Nezměnila se snad pouze mohutná hradba hor a letní žár. Mramorové paláce, tryskající fontány, luxusní střediska, skvělé letiště, nádherný stadión, to jsou jenom některé z nových staveb, které se po získání nezávislosti staly dominantami hlavního města Turkmenistánu. „Když budou Turkmeni mít krásné a nové hlavní město, budou si více vážit i vlastní země“, řekl současný nejvyšší vůdce turkmenského národa Saparmurat Türkmenbašy.

Právě jeho portrét shlíží z nesčetných plakátů, bust a zlatých soch - „milovaný otec a Vůdce turkmenského národa, šestinásobný hrdina Turkmenistánu, Prorok, pádišáh a president Turkmenistánu“ Beyik (tj. Veliký) Saparmurat Türkmenbašy (dřívějším jménem Saparmurat Nijazov). Navíc autor Ruhnámy, morálního kodexu Turkmenů, který se učí studenti ve školách všech stupňů nazpaměť místo jiných předmětů. Přehlídka portrétů je velmi pestrá – z některých hledí laskavý otec národa s neodolatelným úsměvem, jinde, ale to méně často, se „Otec vlasti“ tváří přísně a rozhodně na své poddané.

Podle jeho plánů a za přispění jemu přátelsky nakloněných firem z Turecka a Francie se celé město kompletně přestavuje do podoby ohromných bílých staveb z mramoru. V novostavbách se plně odráží soudobá turkmenská ideologie. Atmosféra města vyzařuje klid bez orientálních hádek nebo chaosu. V něm se však odráží křečovitá strnulost režimu a totální kontrola celého centra.

Zde jsou také největší architektonické památníky, které současně odrážejí i ideologickou podstatu režimu. Největší zajímavostí je v tomto směru náměstí Nezávislosti, na němž vyrostla v roce 1998 tzv. Věž Neutrality. Je připomínkou vyhlášení věčné neutrality Turkmenistánu (Baky bitaraplyk), která byla aklamací přijata v prosinci 1995 na Valném shromáždění OSN.[2] Místní obyvatelé jí láskyplně přezdívají „trojnožka“ podle podstavců, které jí nesou. Tyto podstavce symbolizují tři základní sloupy turkmenské ideologie – samostatnost, Neutralitu a Ruhnámu. Z vyhlídky se otevírá pohled na celý Ašgabat, na další novostavby i na jeřáby, pod kterými se ještě nehotové stavby teprve rýsují. Nejimpozantnější je však vrcholek této dominanty. Z něj bedlivým zrakem sleduje „své“ město dvanáct metrů vysoká zlatá socha Vůdce turkmenského národa s roztaženýma rukama. Tento postoj jí vynesl přezdívku „Batman“. Obličej Türkmenbašyho se po celý den otáčí za sluncem, což dalo popud k mnoha lidovým průpovídkám, např. „když se chceš mít dobře, musíš se umět otáčet“.

Po „třemi nožkami“ se rozprostírá rozlehlé prostranství náměstí Nezávislosti, kde se o svátcích konají velkolepé přehlídky. Celý prostor je obklopen supermoderními paláci státních úřadů – parlamentem a presidentským palácem se zlatou kopulí.  Na jižní straně náměstí se potom rozkládá Palác spravedlnosti (Adolat köşgi), před nimž stojí sochy prezidenta jako nejspravedlivějšího soudce a naproti socha ženy s váhou stylizovaná do podoby Türkmenbašyho matky Gorbansoltan Edže.[3] Kult rodičů doprovází kult osobnost samotného prezidenta na mnohých dalších místech.

Dokládá to i monumentální památník obětem zemětřesení v roce 1948 v Ašgabatu, přímo pod Věží Neutrality. Představuje býka, který nese na svých rozích Zemi. Na jednom místě je země poškozená (symbol zemětřesení), vyrůstá z ní socha ženy (symbol matky), která drží v ruce malého zlatého chlapečka (budoucí prezident Turkmenistánu).

Ještě jeden památník matce nelze při návštěvě Ašgabatu vynechat. Na konci pěší zóny v centru města lze najít relativně malý památník Ene Mähri (Mateřská láska), na kterém je zobrazena matka s dítětem v náručí. V soudobé turkmenské ideologii je tento památník považován za „kvintesenci pozemského života“, který „vyrůstá a rodí se z velkého květu uprostřed fontány.“[4]

Nedaleko je potom památník, který odráží i kult otce prezidenta Türkmenbašiho, který údajně padl ve druhé světové válce. Jedná se o Memoriální park hrdiny Turkmenistánu Atamurata Nijazova. Jeho centrem je několik set metrů dlouhá alej spojující vedoucí od monumentu Ene Mähri. Symbolicky uprostřed této plochy je navíc památník „Děti“ (Çagalar) zasvěcený bratrům Türkmenbašyho, kteří rovněž zahynuli při zemětřesení.

Další centrum ideologické architektury vyrostlo v jižní části Ašgabatu Po cestě z centra je vidět nejprve supermoderní Olympijský stadión, připravený pro zatím neuskutečněné asijské hry. Nedaleko začíná velké prostranství prostranství, které začíná u tzv. Pětinožky - nákupního centra Sowda Merkezi. Na druhé straně tohoto prostoru je však hlavní monument historické ideologie – Věž Nezávislosti, která je složena z polokoule, symbolizující postavení Turkmenistánu na zemi, na které leží 91 metrů vysoký obelisk (rok nezávislosti Turkmenistánu). V této výšce se také nachází vyhlídková plošina a ještě výše se vypíná špice se symboly nezávislosti vysoká 27 metrů, která symbolizuje 27. Garašsyzlyk (říjen v novém turkmenském kalendáři), den vyhlášení nezávislosti.[5] Pod tímto monumentem jsou shromážděny sochy významných osobností a proroků turkmenských dějin počínaje legendárním sultánem Oghuzzem, přes básníka Magtymkuliho až po zlatou sochu velikého Türkmenbašy. Jeho velikost souvisí i s jeho postavením posledního Proroka turkmenského národa, za něhož jej označili někteří z jeho patolízalů.[6]

Mezi těmito dvěma areály se potom nachází park zasvěcený dalšímu pilíři turkmenské ideologie – Ruhnámě. Ta má zde památník v podobě velké knihy v typické růžovo-zelené barvě. Tato 25 metrů vysoká kniha se večer „otevírá“ a na obří obrazovce jsou promítány výňatky z tohoto nesmrtelného díla, případně ideologicky zpracované významné události turkmenských dějin.

Jedním ze symbolů Turkmenistánu jsou také místní achaltekkinští koně, na nichž jezdili v minulosti obávaní turkmenští nájezdníci. Sám prezident má ve své osobní stáji nejlepší koně tohoto plemena. Silueta koně se ocitla i na znaku země a v architektuře byl vybudován monumentální pomník „Turkmenští skokani“ v parku vybudovaném k desetiletému výročí nezávislosti republiky v roce 2001 a mají symbolizovat „nepřetržité spojení heroické minulosti země s její světlou současností“.[7]

Duchovními hodnotami turkmenské minulosti se místní lidé i návštěvníci mohou nasytit i ve čtvrti Berzengi na jihu města pod svahy Köpet Dagu. Velkému kruhovému náměstí vévodí budova Národního muzea, půdorysem připomínající pavouka. Zde se lze poučit o 6000 letech historie Turkmenů. Fakt, že odborníci datují turko-mongolské nájezdy do této oblasti se datují v lepším případě až okolo 3.-4. století našeho letopočtu, zřejmě Velikého Saparmurata příliš nevzrušuje. Naopak, již na úsvitu civilizace znali Turkmeni tkaní koberců, v průběhu dějin založili celkem 70 světových dynastií, „měli prsty“ například v pojmenování města Kyjev nebo Tver a asi před čtyřmi tisíciletími již znali písemnost. Na jiném místě v Ašgabatu se návštěvník může dozvědět o tom, jak předkové dnešních Turkmenů uměli pěstovat pšenici. Již na počátku minulého století a také při archeologické expedici v roce 2005 byla v oblasti Anau nedaleko Ašgabatu nalezena semena tzv. Ak bugdaj – tedy bílé pšenice. Saparmurat Türkmenbašy neváhal tohoto faktu využít již ve své knize Ruhnáma, stejně jako postavit tomuto nálezu samostatné muzeum právě v nedalekém Anau, které svým tvarem připomíná snop pšenice, z něhož ční do výšky jeden vybraný pšeničný klas.[8]

Kromě duchovního bohatství se Türkmenbašy stará i o fyzickou připravenost „svého“ národa. Na svazích  Köpet dagu nechal vystavět dvě tzv. Cesty zdraví (Sağlyk yoly). Jsou to pohodlné chodníčky s mnoha schody, zábradlími, většinou z bílého kamene. První dokončená stezka měří asi 8 km a končí symbolicky u areálu starobylé Nissy, která byla rovněž obývána turkmenským obyvatelstvem. Druhá, mnohem náročnější vede na opačnou stranu a její délka je přibližně 18 km. Každý obyvatel Ašgabatu by si tuto cestu měl alespoň jednou za rok projít, nejlépe na nějaký velký svátek, kdy se manifestačně na cestu zdraví vydávají celé pracovní kolektivy a organizace.[9] Ostatně, jako první prošel touto nově otevřenou stezkou sám Serdár, následovaný celou vládou. Na svazích Köpet Dagu byl otevřen jako jeden z posledních příspěvků do architektury města nový komplex tzv. Ledového paláce, díky němuž mohou obyvatelé hlavního města okusit bruslení i ve čtyřicetistupňových letních vedrech.[10]

Pro seznámení s počátky Türkmenbašyho života je nejlepší odjet autobusem za město směrem na východ. Nejprve autobus projede jednu ze čtyř bran, které vítají návštěvníky města při příjezdu z každé světové strany. Asi po 20 minutách jízdy po pohodlné dálnici, kterou nechal první muž Turkmenistánu vybudovat za peníze z rozvojových fondů, se náhle objeví i v letním žáru perfektně střižený a zavlažovaný trávník a za střechami domů se vynořuje vysoký stožár s turkmenskou vlajkou a mramorová kolonáda. Jedná se o vesnici Gypdžak, rodiště „Hlavy Turkmenů“ (doslovný překlad jména Türkmenbašy) a místo posledního odpočinku jeho rodičů. Prvnímu areálu vévodí další zářivá zlatá socha a zlatý reliéf na kolonádě představuje scénu, kdy otec dnešního presidenta Atamyrat odchází bojovat a padnout za vlast. Jedná se opět o symbolický moment posledního společného okamžiku celé ideologií opředené rodiny.[11]

Nejpůsobivější je však klidný pamětní komplex jako místo posledního odpočinku rodičů. Matku zde symbolizuje monument ženy (stylizované opět do podoby Gorbansoltan Edže), která vlastním tělem zadržuje padající zeď před dětmi. V roce 2001 byly do tohoto komplexu převezeny a slavnostně pohřbeny i údajné ostatky otce Atamyrata, „nalezené“ na Kavkaze.

V rámci oslav 13. výročí nezávislosti na podzim 2004 zde byla otevřena dominanta celého areálu – Mešita duchovnosti Turkmenbaši, největší svého druhu ve Střední Asii. Její minarety vysoké 91 metrů znovu symbolizují rok založení novodobého Turkmenistánu. Běžného muslima však kromě samotného názvu (zasvěcení konkrétní, na žijící osobě) pobuřuje interiér mešity, který je kromě tradičních nápisů z Koránu vyzdoben i četnými citáty z Ruhnámy. Rozhodnutím Halk Maslahaty Turkmenistánu se tato stavba stala hlavní mešitou Turkmenistánu a svědčí o posledním stádiu ideologického zveličení Türkmenbašyho – pokus o zbožštění.[12]

Nelze v krátkosti vyjmenovat všechny novodobé „pamětihodnosti“ bizarního režimu a jeho zjevně nenormálního vůdce. Kdokoliv přijíždí do Turkmenistánu nemůže se fenoménu Türkmenbašy vyhnout. Jeho mohutná tvář se nesmazatelně vryje do paměti, ať již z nesčetných obrazů a billboardů nebo z televize, kde je spojení „Beyik Saparmurat Türkmenbašy“ nejčastější frází a v pravém horním rohu obrazovky se objevuje malá zlatá busta otce Turkmenů. Před tváří Serdára není úniku ani na titulních stránkách všech deníků i knih.

Bude velmi zajímavé sledovat, jak budou všechny monumentální památníky využity, jakmile skončí toto absurdní období turkmenské historie. Až dojdou prostředky na údržbu fontán a perfektně střižených trávníků a Gypdžak přestane být „poutním místem Turkmenů“. Lze očekávat, že se nastane podobné bourání památníků jako při pádu jiných podobných režimů (máme ještě v čerstvé paměti svržení soch Saddáma Husajna v Iráku). Většina obyvatel je vesměs unavena z věčného provolávání slávy velkému Serdárovi a čekání na „zlatý věk turkmenského národa“, jímž se má podle současné propagandy stát začínající století.

Možná potom nebudou v uších znít slova nesmrtelného ruského písničkáře Bulata Okudžavy, která se při procházkách Ašgabatem neustále vracejí na mysl: „A líto mi je, že se stavějí pomníky z mramoru, a vyšší než my, vyšší než veškerá vítězství.“

(autor se zabývá středoasijským regionem na Fakultě sociálních věd UK Praha)

Poznámky

[1] Fait, E.: Národové středoasijští, zvláště na území ruském. Praha, 1910.

[2] Blíže viz Šír, J.: „Pozitivní neutralita“ postsovětského Turkmenistánu. In: Mezinárodní politika, 1, Praha 2006, s. 12-15.

[3] Gurbansoltan edže – simbil spravedlivosti i pravosudija. In: Nejtraľnyj Turkmenistán, 29.1.2001, s. 1.

[4] Kuraeva, K.: Monumentaľnyje pamjatniki Ašchabada, In: TM Press, 23.12.2002.

[5] Bajlijev, V.: Ašchabad – letopis nězavisimosti. In: Nejtraľnyj Turkmenistán, 16.6.2004, s. 2.

[6] Ballyjev, K. – Odejev, O.: Slovo Proroka. Prorok Saparmurat. In: Nejtraľnyj Turkmenistan, 21.5.2001, с. 1-2.

[7] Ansambľ Dvorcovoj ploščadi prodolžili novyje architekturnyje šedevry. In: Nejtraľnyj Turkmenistán, 26.10.2001, s. 1-

[8] Nuryjev, A.: Zerna, porosšije skvoz istoriju. In: Turkmenistan, 5, Ašchabad 2005, s. 38-43.

[9] Kromě jiných státních svátků se například každou první sobotu listopadu slaví Den zdraví. Vysokij obrazec zaboty o zdorov’je. In: Nejtraľnyj Turkmenistán, 8.11.2000, s. 1.

[10] V stolice sostojalos toržestvennoje otrytije Ledového dvorca. Nejtraľnyj Turkmenistán, 18.5.2006, s. 3

[11] K tématu bude publikováno Gorak, S.: Portret preziděnta Turkmenbaši kak osnova turkmenskogo režima. referát  na konferenci INTAS „Comparative Institutional Transformations and Institutional Design in the Post-Soviet Region“, Jerevan, 11.-13.5.2006.

[12] Podrobněji k celé ideologii Horak, S.: Ideologie autoritativního režimu na příkladu Turkmenistánu. Mezinárodní politika, 12, 2003, s. 30-33.