Kyrgyzský volební podzim. Mezi triumfem demokracie a rozpadem státu
Slavomír Horák
Mezinárodní politika, roč. 25, č. 1, s. 28-32.
V říjnu 2010 proběhly v Kyrgyzstánu dlouho očekávané volby, které se měly stát dovršením druhé kyrgyzské revoluce v dubnu 2010, bohužel doprovázené konfliktem na jihu země, jehož výsledkem byla vypálená metropole jižního Kyrgyzstán Oš, několik tisíc mrtvých, několik set tisíc uprchlíků a proudem migrantů z kyrgyzského jihu na sever a také do Ruska (viz Mezinárodní politiku č. 8, 2010). Ihned po vyhlášení voleb 11. října 2010 zveřejnila úřadující prezidentka Rosa Isakovna Otunbajevová prohlášení o triumfu demokracie a svobody (toto prohlášení však bylo pod vlivem dalších událostí z oficiálních stránek staženo). Na druhé straně se zejména z ruských médií objevují zprávy o tom, že Kyrgyzstán je nadále na hraně rozpadu. Za posledních dvacet let republika oscilovala mezi demokracií a autoritářským systémem. Jak tedy lze číst volby v této zemi – jedná se o triumf demokratického zřízení nebo jenom další krok k novému kolu destabilizace země?
Ke zodpovězení této otázky je potřeba brát v úvahu obecnou politickou kulturu země a také nedávný krvavý konflikt na jihu Kyrgyzstánu. Pokud začneme u druhého faktoru, potom je nelze říci, že by se vláda se skromnými prostředky, jež má po faktickém ekonomickém krachu po dubnu 2010, nesnažila zahladit stopy po tomto konfliktu. V Oši i na jiných místech rostou s pomocí vládních struktur i mezinárodních humanitárních organizací nové domy jako houby po dešti. Tyto stavby však nemohou vymazat paměť místních lidí obou hlavních národností o nedávných křivdách i stereotypech. Kyrgyzové mají pocit, že jejich oběti jsou přehlíženy a Uzbekové obviňují Kyrgyzy a přechodnou vládu v Biškeku (ve druhém případě nikoliv neprávem) z rozpoutání masakru.
Obecně politická kultura je výsledkem tradičních rodově-klanových vztahů v kyrgyzské společnosti s výraznými osobnostmi v čele těchto subetnických složek, sovětského systému vlády jedné strany a v postsovětské době se hlavním faktorem politické kultury stal pokus o zavedení pluralitní demokracie pod vedením prvního prezidenta Askara Akajeva. Tento proces umožnil v 90. letech vznik celé řady politických stran a hnutí, z nichž některé pozdější parlamentní strany byly značně obskurního charakteru (například strana veteránů z Afghánistánu). Parlament byl však v 90. letech obvykle zaplněn nesourodým konglomerátem „nezávislých“. Na rozdíl od „standardních“západoevropských demokracií s jistým důrazem ideové složky (program politické strany), se v kyrgyzské strany identifikují především se svým vůdcem a regionální základnou. Název strany, stejně jako politický program v tomto směru nejsou vůbec podstatné. Charakter vůdce a jeho vztahy s ostatní elitou poté formují jeho vztah k té či oné politice, přičemž tento vztahy se může měnit v závislosti na aktuálním rozložení politické elity země.
Důležitým zlomovým momentem kyrgyzské „demokracie“ se stal převrat v roce 2005, který relativně nekrvavou cestou smetl prezidenta představujícího určitý hlavní symbol (bez ohledu na jméno). Byla tak vyzkoušena možnost svržení panovníka pomocí demonstrací, což v dalších pěti letech vedlo k řadě demonstrací proti upevňujícímu se osobnímu a rodovému režimu druhého prezidenta Bakijeva. Opoziční demonstrace provázely změny ústavy směrem k prezidentské republice, zmanipulované volby do parlamentu v roce 2007 i zdražování v roce 2010. Opoziční strany však přicházely stereotypně z hlavním programem – svržení moci a nastolení své vlastní.
Od dubnové revoluce k volbám
Demonstrační politická kultura vedla v dubnu 2010 ke krvavému svržení druhého kyrgyzského prezidenta (viz MP, č. 8, 2010) a vytvoření jakoby demokratické prozatímní vlády. V červnu 2010 byl vyvolán konflikt, jehož rozpoutání bylo připisováno stoupencům bývalého prezidenta Bakijeva. Dnes se zdá, že alespoň někteří členové dočasné vlády věděli o chystaném konfliktu a nejenom, že mu nezabránili, ale dokonce jej i podporovali tak, aby pod strachem prošlo referendum o změně ústavy. Navzdory chaotické situaci na jihu se v červnu 2010 skutečně referendum uskutečnilo a drtivá většina obyvatel se vyslovila pro vytvoření parlamentní republiky. Začal předvolební boj mezi “vítězi“ revoluce.
Mezi pretendenty na budoucí vrcholné funkce se objevily vesměs staronové tváře, vedené politiky měnícími za posledních téměř dvacet let vzájemné vztahy i loajalitu (či neloajalitu) k výše postaveným autoritám (prezidentu, Moskvě či Washingtonu/Evropě). Mezi těmi, kteří se již předem vyhlásili za vítěze voleb byla strana Ata-Meken pod vedením „věčného opozičníka“ Omurbeka Tekebajeva. Tento člověk za posledních několik let nebyl schopen konstruktivní a drobné každodenní práce ve vedoucích funkcích, ze kterých většinou odstoupil či byl odvolán s ohledem na svou rozháranost s ostatními opozičníky či s vládnoucí mocí. Jeho podpora je omezena především na jeho volení obvod v jižní Džalabádské oblasti. Z podobného regionu (Ak-su) pochází i jeho věčný rival Azimbek Beknazarov, bývalý nesmiřitelný a ke své škodě nekompromisní generální prokurátor země. Jím založená strana Birikken Eldik Kyjymly (Sjednocené lidové hnutí) však ukázala podporu omezenou pouze na jeho vlastní region a výsledek voleb tomu odpovídal. „Jižanským“ původem se mohl pochlubit i Adachan Madumarov, lídr strany Bütün Kyrgyzstán. Tento bývalý opoziční představitel prvního prezidenta Akajeva skončil v nerůznějších funkcích za vlády druhého prezidenta Bakiejva (více-premiér, státní tajemník, předseda parlamentu a předseda Bezpečnostní rady státu). Adachan Kamsanbajevič však neunesl tíhu těsné porážky a vyvolal hned po volbách první nepokoje nespokojenců, kterými si chtěl vynutit přepočítání hlasů a překonání pětiprocentní bariéry pro vstup do parlamentu.
Z tzv. vítězů dubnové revoluce je nutné jmenovat bývalého premiéra a později opozičníka Almazbeka Atambajeva, rodáka ze severu země, jehož Sociálně-demokratická strana patřila mezi hlavní opory prezidentky Otunbajevové. To však nic nemění na ambicích jejího lídra, který byl v minulosti několikrát schopen otočit kormidlo od opozice ke krátkodobým ziskům u moci (po demonstracích v březnu 2007 rozdělil opozici a stal se premiérem). Atambajev navíc patří k dlouholetým kyrgyzským oligarchům s významným podílem na „výprodeji“ státního majetku v 90. letech i na podezřelých machinacích za prezidenta Kurmanbeka Bakijeva.
Z lůna Sociální demokracie byla pro volby v říjnu 2010 vytvořena strana Republika v čele s podnikatelem a bývalým vicepremiérem v době druhého prezidenta Bakijeva Omurbekem Babanovem. Tato strana vlastně ani neskrývala financování z ruských a především kazašských peněz, jakkoliv peníze z obou zdrojů financované (jako ostatně většina stran) z peněz ruských a částečně kazašských firem a oligarchů působících v zemi.
Na severu země měla svůj hlavní elektorát také strana Ak Šumkar (Bílý sokol) svého zakladatele Temira Sarijeva. Tento podle našich měřítek spíše pravicově zaměřený pragmatik vzešlý z podnikatelského prostředí 90. let zaujal svou poměrně umírněnou rétorikou a relativně klidnou kampaní. Bohužel všechny výše uvedené charakteristiky se staly ve volbách spíše minusem. Nicméně postavení Sarijeva mimo parlament mu může pomoci v budoucnu, jakmile se současné parlamentní strany zdiskreditují. A tento proces je patrný již několik týdnů po volbách.
Veteránem na kyrgyzské politické scéně je Felix Kulov a jeho strana ar-Namys. Ar-Namys. Generál KGB přezdívaný „železný Felix“ si i nadále udržuje pověst „tvrdého chlapíka“, který je schopen „zjednat pořádek“ a uklidnit konfliktní situaci, což si lidé pamatují zejména z období těsně po převratu v roce 2005. Tato skutečnost mu vynesla body i na jihu, který jej dosud příliš nevolil kvůli Kulovovu původu na severu strany a slabé znalosti kyrgyzštiny. Zejména je to patrné mezi uzbeckou populací, kde byl jediným, koho uzbecká menšina podporovala v masovém měřítku.. Strana však do sebe před volbami vstřebala řadu drobných stran, jejichž lídři se ocitli na volitelných místech kandidátky. Tato pragmatická koncentrace hlasů však má po volbách svou negativní stránku v podobě dividend, o než se lídři těchto malých uskupení hlásí.
Nakonec však všechny „vítěze revoluce“ předehnala strana Ata Žurt. Nelze popřít, že v této straně je celá řada představitelů a prominentů střední úrovně z režimu bývalého prezidenta Kurmanbeka Bakijeva. S ohledem na tyto okolnosti není překvapivé, že hlavní voličská základna strany je na jihu. Nicméně neschopnost dočasné vlády řešit jakékoliv problémy, korupční skandály a v neposlední řadě i indicie, které mohou svědčit o podněcování národnostního konfliktu na jihu země v červnu, vedly k výraznému poklesu popularity dočasné vlády, z čehož těžila právě tato strana, mnohými považována za revanšistickou. Její předseda Kamčibek Tašijev prohlásil, že vrátí do země prezidenta Bakijeva. Nejasné jsou také zdroje, z nichž stávající předseda strany čerpá na financování své strany i nákladné předvolební kampaně. Spekuluje se přitom o propojení Tašijeva s narkoobchodem a možné účasti na červnových událostech na jihu země.
Samostatným fenoménem voleb se stala prezidentka Rosa Isakovna Otunbajevová. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří disponovali a využívali značných administrativních zdrojů pro „správný“ výsledek voleb, nynější prezidentka stála v předvolebním boji spíše v pozadí s relativně malým vlivem na předvolební kampaň. Ve světle rozporů partajních hádek popularita Otunbajevové stoupá. Řadou lidí je vnímána nejenom jako symbol země, ale i jako člověk ztracený uprostřed ambicí ostatních vůdců, člověk, „jemuž je nutné pomoci“. Dočasná prezidentka dokázala okolo sebe shromáždit poměrně schopný tým lidí, zaměřených na nejrůznější problémy Kyrgyzstánu. Její pravomoci k řešení těchto problémů však budou značně omezené. Její snaha o nadstranickost vede zároveň k oslabení její pozice na reálné politické scéně Kyrgyzstánu. Lze předpokládat, že poté, co si lídři politických stran po volbách rozdělí funkce, pozice Otunbajevové se omezí na čistě reprezentativní funkci, přičemž nelze vyloučit ani její případné předčasné odvolání. Dočasná prezidentka, jejíž vláda teoreticky vyprší v listopadu 2011, tak bude po volbách patrně odstavena do role jakéhosi symbolu jednotného Kyrgyzstánu.
Jak číst výsledky voleb?
Problémy Kyrgyzstánu tyto volby nevyřešily. Současná staronová elita je založena na tradičním rodově-regionálním základu a kromě snahy o uchvácení moci jí chybí jakýkoliv smysluplný program. Lídři parlamentních stran také nemají základní návyky spolupráce a kompromisu, avšak staví do popředí své osobní ambice. Nový parlament, tj. budoucí hlavní síla kyrgyzského politického systému, tak připomíná volný spolek kmenů, které nejsou sice vysloveně nepřátelské, zato si stejně rozhodně nepadají do náruče. Navíc prozatím není jisté, která pozice v zemi bude tou reálně nejmocnější. Jakkoliv síla určitého postavení je spojena s příslušnou osobností, neformální pravomoci a vztahy mezi toragou Žogorku Keneše (předsedy parlamentu), premiérem a prezidentem se budou teprve vytvářet. Jakékoliv kompromisy jsou dočasné a stabilní koalice se nejeví jako reálná na velmi heterogenní politické scéně země. Je tedy otázkou, zda rivalita mezi jednotlivými lídry bude stačit k udržení alespoň jakési stability v natolik různorodé zemi, která se nadto nachází v postkonfliktní, nestabilní a ekonomicky špatné situaci.
Pokud se podíváme na výsledky voleb, potom matematika uvádí, že jakákoliv koalice tří stran umožní sestavit ústavou požadovanou parlamentní většinu, zatímco dvě zbylé pošle do opozice. Množství variací je však v tomto případě omezeno vztahy mezi jednotlivými lídry. Je známo, že Felix Kulov bude jenom těžko hledat společnou řeč s Almazbekem Atambajevem, s nímž má své problémy již od roku 2007. To omezuje možnosti koalice stran považovaných za proruské (SDPK, Ar-Namys, Republika), jakkoliv Moskva nadále podpořila všechny tři vůdce svým přijetím v Moskvě těsně po volbách. Rovněž tak jsou problémem vztahy Omurbeka Babanova s Kamčbekem Tašijevem. Naopak blízko sebe stojí Respublika a SDPK, což by pro Rosu Otunbajevovou patrně znamenalo zachování pozice prezidentky až do voleb v příštím roce. Z podobných, byť opačných důvodů se k sobě blíží strana Ar-Namys a Ata-Žurt. Tyto dvě dvojice tak budou patrně bojovat o třetího do povolebního mariáše, přičemž tento třetí je Omurbek Tekebajev nebo jedna ze stran opačného tábora. K problematickému osobnostnímu charakteru Tekebajeva se přidává ne zcela populární etiketa proamerické strany (jakkoliv je tato nálepka značně stereotypizovaná). Další kombinace však rovněž nelze vyloučit, stejně jako je nutno pochybovat o stabilitě jakékoliv koalice.
Pokud tedy shrneme volby v Kyrgyzstánu, lze na nich ocenit především fakt, že se konaly, a to dokonce bez očekávaných konfliktních situací. Došlo k legitimizaci popřevratového režimu, který se pohyboval na revoluční vlně a především na hraně zákona. Předvolební kampaň byla vedena tvrdě, leč na místní poměry korektně a výsledky neumožňují jasnou převahu jedné strany (podle ústavy žádná ze stran v parlamentu nemůže dosáhnout více jak 65 mandátů v parlamentu bez ohledu na výsledky voleb, aby nebylo možné snadno měnit ústavu). V krátkodobém horizontu je tak znemožněn návrat k autoritářství, které některé skupiny obyvatel nebyly ochotny přijmout. Tato situace je v zemi novinkou, neboť dosud vedla dělící linie především mezi proprezidentskými a protiprezidentským táborem, z čehož ten první tahal za delší konec. Zároveň byly do určité míry dodrženy základní dubnové sliby vůdců převratu – nová ústava, relativně svobodné volby. Obě hlavní volební události po dubnu 2010, tj. červnové referendum o přijetí nové ústavy a statusu dočasného prezidenta, stejně jako parlamentní volby v říjnu stejného roku, proběhly překvapivě klidně, a to navzdory očekáváním nových nepokojů. Naopak vysoká účast obyvatel v obou oblastech svědčila o vysoké politické aktivitě a důvěře ve snahu vybudovat nový politický režim.
Kyrgyzstán tedy uspěl v první části další z několika „zkoušek z demokracie“. Historie země v posledních dvaceti letech nutí k opatrnosti, neboť po této první části kyrgyzští politici dosud nebyli schopni vykonat i druhou část této zkoušky. Po svobodných volbách následoval úklon k autoritářství, které se po nějaké době ukázalo jako neúnosné pro určitou část populace, vnější síly či některé neumlčené ambiciózní vůdce opozice. Zároveň se tyto režimy ukázaly jako příliš měkké, aby ustály pokusy o převrat v letech 2005 a 2010. Druhý převrat navíc přinesl do politické kultury krvavou stopu, kterou bude jen těžko odstraňovat.
Výše uvedené skutečnosti tak současně představují negativa možného liberalizačního procesu. Protiprávní provedení převratu (jakkoliv to asi jinak nešlo), řešení konfliktní situace v červnu 2010 i postkonfliktní referendum vedly k dalšímu rozmělnění vlády zákona. Nedávno zvolení vůdci stran ve své dosavadní kariéře neprokázali tolik potřebné umění vyjednávat o kompromisech, z čehož následně profitovala vždy jedna strana (nejprve Akajev, poté Bakijev a jejich okruh). Situaci může zkomplikovat nové kolo etnického násilí či demonstrací proti tomu či onomu lídrovi politické strany. Zůstává rovněž otázkou, zda má země pod Ťan-Šanem čas na demokratické experimenty za současného etnického napětí v zemi, slabé ekonomiky a nevraživosti vůči vnitropolitických procesům ze strany okolních zemí, Ruska a Číny. Přestože jsou podle logiky volebního zákona (nutnost zisku alespoň 0,5% hlasů v každém volebním obvodu vedle překonání pětiprocentní bariéry) politické strany nuceny překonávat své regionální zaměření, tento faktor nezmizel a bude i nadále determinantem politické kultury v zemi.
V současné době tak Kyrgyzstán prožívá odklon od autoritářství a začíná určitá nová perioda jeho soudobé historie. Bude velmi záležet na politických elitách, zda se bude toto nové období hodnotit jako využitá šance či zda se utopí v ambicích politických vůdců, v neschopností řešit sociálně-ekonomické problémy země a nastartovat proces smíření. Jedná se přitom doslova o chirurgickou práci, drobnou, nenápadnou a v krátkodobém horizontu neviditelnou. Přeneseno do evropských poměrů to není snadný úkol ani pro zavedené demokratické systémy.
Autor je vědeckým pracovníkem Institutu mezinárodních studií FSV UK.
slavomir.horak [zavinac] post.cz