10 let po rozpadu SSSR - deziluze pokračuje.

08.02.2011 16:27

Slavomír Horák

Literární Noviny, 35/2001 (29.8.2001), s. 7.

Na počátku 90. let jsme mohli sledovat postupnou agónii "prvního státu dělníků a rolníků", V těchto dnech si připomínáme 10 let protigorbačovského ("někdy také označovaného za "neostalinský") puč, který předznamenal konec "země, kde zítra (ne) znamená včera".

Perestrojka a glasnosť, pokus, kterým chtěl Gorbačov reformovat z dnešního pohledu nereformovatelný systém, skončil. Tato líbivá slova, nejprve nadšeně vítaná, později většinou lidí zatracovaná, totiž otevřela v celé nahotě díry v sovětské lodi, které byly celá léta vyspravovány pouze hliněnými nálepkami. Když došla hlína, začal se kolos potápět. Těmi děrami pronikla špinavá voda národnostních konfliktů a ekonomického úpadku a přivodila tak zkázu obra, jehož obyvatelé se jen tak tak zachránili na nejistých záchranných člunech.

Po 10 letech je sice pohled poněkud optimističtější než na "poloviční trati", ale obrázek skoro všech zemí SNS je stále spíše tristní a pokud se dá hovořit o nějakém pokroku, tak maximálně v tom, že byl vesměs zastaven střemhlavý pád dolů a všichni zakusili ono pověstné dno. Dopad a poznání reality byly velmi tvrdé a bolestné.

Ekonomický úpadek

Nemusíme sice věřit fikci generála Ljubimova o KGB řízeném rozpadu SSSR, ale jedno racionální z jeho práce zůstává. Vedoucí činitelé na rozdíl od "lidu" velmi dobře znali pochmurný stav sovětského hospodářství. Životní úroveň v Sovětském svazu zaostávala nejen za "vyspělými" státy východního bloku jako NDR nebo Československo (ostatně stále vzpomínáme na zbožím přeplněné a přísně střežené vlaky Milovice - Moskva), ale i za Rumunskem nebo Bulharskem. I tyto země postihl na počátku 90. let větší nebo menší pokles, ale ve srovnání s bývalými sovětskými republikami se nejednalo o takový pád do hlubin.  

Řešení tohoto problému mělo podle ekonomických odborníků spočívat v rychlém, někdy až bleskovém přechodu ke kapitalismu. Mělo se tak stát během 500 dní, tedy v termínu, hodném Stachanova. Tento ani jiný "socialistický" závazek se však nepovedl - nebylo již budovatelského nadšení plnit údernické plány, ani zdrojů, jenž by takovou akci financovaly. Ekonomické teorie, jinde možná zabírající, zde nakonec vytvořily skutečný kapitalismus v té nejdrsnější podobě, bohužel často mimo kontrolu nových států. Ekonomičtí liberálové zdaleka neodhadli, kam se až slabé ekonomiky mohou propadnout.

Většina zemí prošla mírně řečeno od úpadku (Rusko) až k naprostému kolapsu (například v Gruzii nebo v Tádžikistánu). Zavřené továrny, nedokončené stavby, někdy i se smutně vztyčeným rezavějícím jeřábem - to jsou pomníky, které ještě dlouhou dobu budou připomínat nedokončený sen o velikém a spravedivém státě a frustrovat obyvatele, kteří musejí denně procházet kolem.

Nejhlubší byla také deziluze lidí z nových pořádků, mísící se nejprve se vztekem a později s nostalgickou vzpomínkou na staré časy, která smrskává u většiny lidí do jediného hesla : "Za Sojuzu bylo lépe." Tento refrén uslyší cizinec v různých obměnách doslova na každém kroku.

Pro většinu obyvatel bývalého socialistického ráje je sice obrázek dnešní reality smutný a perspektivy mizivé, přesto se začínají objevovat první vlaštovky v podobě zahraničních investic i domácích firem, které dokáží prosperovat i v problematickém prostoru časté právní a zákonné džungle a nabalují na sebe sněhovou kouli, která září bílou barvou na černé pláni. Jejich hlas je zatím jen velmi slabý zbývá jedině doufat, že časem zesílí, nehledě na chmurné vyhlídky expertů.

Staří vládci s novými tvářemi.

Recept na řešení následků perestrojkových experimentů se politici jednotlivých států vydali hledat již každý podle svého. Na celém teritoriu najdeme dnes téměř celou škálu politických režimů, vesměs ale založených na silné presidentské moci. Některé alespoň naoko přejali určité demokratické prvky (Rusko, Ukrajina, Gruzie, Moldávie, Kyrgyzstán), ale bližší pohled pouze odhalí na nové poměry modifikované pořádky "těch u koryta". Noví vládcové navíc s radostí vítají nostalgické volání "poddaných" po starých časech nebo vládě tvrdé ruky - tato přání lidu jsou naplňována v hojné míře.

Někteří presidenti si z demokracie velkou hlavu nedělají a "své" státy přeměnili na soukromé dílničky a vládnou v duchu ludvíkovského "Stát jsem já." Tak tomu je například v Bělorusku, většině středoasijských "chanátů" nebo na Kavkaze.

Kolegium hlav států, které je možné vidět například na "společných posezeních" skomírajícího Společenství nezávislých států, tvoří staří ostřílení vlci z bývalého systému, kteří včas přemalovali fasády svých paláců do nových, často nacionálních barev. Na propagačních plakátech, brožurách i na internetových stránkách se objevují velká slova : "Nezávislost pod vedením našeho vůdce dala lidu, utlačovaného dlouhá léta cizáky, konečně svobodu a možnost vlastní cesty rozvoje. Konečně si budeme vládnout sami a lépe, než nám to přikazovali ti z Moskvy a naše blahobytná země se změní v opravdový ráj." Tato věta se typicky objevuje v knihách, projevech a boržurkách lidem (někdy i Bohem) vybraných presidentů. Mimochodem, knižní produkce nových panovníků doznala v posledních 10 letech dynamického růstu.

Opoziční struktury sice nezřídka fungují, ale jejich přístup k moci je nulový nebo velmi malý. Navíc se většinou jedná o konglomerát nesourodých skupin, jejichž politický program spojuje prakticky jediný zájem - svržení stávající moci. Otázkou potom zůstává, co by se dělo poté. Recept na řešení tíživé situace v postsovětských zemí většinou opozičním stranám chybí a po jejich nástupu k moci by zřejmě brzy euforii v duchu "král je mrtev, ať žije král" vystřídala pouze nová zklamání.

Tento společný "postsovětský" základ by ale nebyl úplný bez základního přehledu jeho barevných odstínů.

Rusko

Jelcinovské Rusko se sice přihlásilo k nástupnictví po rozpadlém impériu, ale vyšlo z něj velmi oslabeno jednak ekonomickými experimenty počátku 90. let a také ztrátou rozsáhlých území. Někteří odborníci přirovnali Jelcinovské Rusko k carské říši po prohrané Krymské válce, v jejímž důsledku došlo k velkým hospodářským reformám. Tato analogie však poněkud zklamala a velkou měrou se na tom podílel i nový vládce Kremlu. I když "Car Boris" odvrhl komunistickou minulost a tím si znepřátelil jednu část zbídačelé populace, nedokázal se odoputat od stereotypů třicetileté praxe ve stranickém aparátu. Pro první polovinu 90. let je nakonec charakteristický obrázek presidenta, jak s vítězným úsměvem mává, jako opravdový spasitel Ruska, ruskou vlajkou na tanku před Bílým domem. Ostatně jeho časté vyobrazení s carskou korunou mělo být symbolem návratu o století zpět, do starých dobrých časů, kdy se v idealizované představě Rusko dynamicky rozvíjelo.

Skutečnost však byla poněkud jiná. Běžného Rusa příliš nezajímaly carské choutky a dekrety svého vládce jako spíše boj s větrnými mlýny inflace, jež dávno zaměnila desetirublového Lenina za bankovky s několika nulami na konci, za které se sotva dal koupit chleba. Experimenty s rychlým přechodem na tržní hospodářství, nepovedená kupónová privatizace (v ruském žargonu se ujalo slovo "prichvatizace"), která nejprve dokonale odstátnila majetek ve prospěch "těch pravých" majitelů a ti potom tento majetek zručně převedli na zahraniční konta, do luxusních zámků okolo Moskvy na Bahamách. Pověsti a vtipy o "nových Rusech" se šiřily rychlostí blesku stejně jako zklamání prostého člověka s vývojem v zemi. Pocit poníženého Ruska, jemuž navíc velel stále více "zdravý nemocný" a nevypočitatelný president, se natrvalo vryl do paměti lidí.

Pokračování "Jelcinova chaosu" si vynutila sama nejmocnější vrstva, které podobný pořádek nanejvýš vyhovoval. Proto byla pro druhé presidentské období rozpoutána mediální kampaň, za níž by se nemuseli stydět na druhé straně Atlantiku. Imagemakeři oblékli Jelcina do slušivého hábitu čiperného staříka, což měl staronový president dokázat svými rockenrollovými tanečky. Okamžitě po svém zvolení však "čiperný stařík" vysílením padl na nemocniční lůžko, které se mu na další 4 roky stalo častým domovem.

Zřejmě nejdůležitější rozhodnutí za poslední 4 roky Jelcinovy vlády se stal výběr nástupce. Po několika neúspěšných pokusech se nejvíce zamlouval mladý, energický, ale nikterak významný aparátčík Vladimir Putin. Minulost "KGBšnika", tvrdé jednání v otázce čečenské války na podzim 1999, jisté chlapáctví a sportovní duch  dokonale ladily s tehdejší představou lidu o novém vládci a byly v kontrastu k Jelcinovi. Ten svou abdikací nakonec dal Rusům nečekaný, ale příjemný dárek k Novému roku.

Nejprve úřadující a poté oficiálně zvolený nový president se pokusil v prvním roce své vlády zachovat si tvář "tvrďáka" a energického reformátora, ale podle očekávání začíná pomalu, ale jistě křivka jeho popularity klesat. Nepomáhá ani faktické utišení čečenské kampaně (nadále však doutnající s občasným vyšlehnutím plamenů), ani změna hymny, která má v očích lidu Rusko vrátit mezi "mogučije děržavy" (mocné velmoci). To se sice děje, ale ve skutečnosti si svět z Ruska už příliš mnoho nedělá, což potvrzuje i okázalé přehlížení ruských zájmů novou americkou administrativou. Ve vnitřní politice je navíc nový president nucen ke kompromisům mezi skupinovými zájmy jeho podporovatelů. Putin nechce zklamat nikoho a zatím obratnými menévry dokázal uspokojit všechny. Otázkou je, co bude v případě krize, poklesu cen ropy nebo nedostatku peněz na uspokojování požadavků různých lobbystů.

Rusové zatím nového chlapíka v Kremlu vítají, ale již očekávají činy, vedoucí ke zlepšení jejich postavení. Takové zlepšení ale v silách Ruska momentálně není, a to se může proti "Voloďovi" rychle obrátit.

Bělorusko - hokejista, kolchozník

"Saša" Lukašenko v Minsku nadále hraje poněkud falešný koncert socialistického střihu a zavrtává ekonomiku své země stále hlouběji do krize. Zatím nepomohla ani poslední operace - nahrazení starých běloruských rublů - "zajčiků" - novými penězi, ani péče o hokejové stadióny v celé zemi, na kterých si odpůrce "prohnilého kapitalismu" může kdykoliv zabruslit. Ani stávající presidentské volby v září zřjmě nic nezmění na stávajícím kursu reálného socialismu se zjevnou snahou o spojení s Ruskem (novým moskevským vedením přijímané velmi opatrně) jako zřejmě jedinou spásou.

Ukrajina

V prvních letech nezávislosti se zemí prohnala vlna "ukrajinizace" vedená prozápadními nacionalisty. Ruština se stala málem zakázaným jazykem. Z tohoto mráčku však slibovaný vzestup nezapršel a s přibývajícími nulami na ukrajinském karbovanci došel relativně slabé a hlavně málo majetné vrstvě inteligence dech. Moc nakonec, jak jinak, přešla do rukou skutečně mocných - ukrajinské oligarchie v čele s Leonidem Kučmou. Na rozdíl od poněkud idealistických "západniků" (doslova, protože hlavní baštou "pravých Ukrajinců" jsou západní oblasti okolo Lvova) se noví muži nebránili ruštině (s ukrajinštinou má Kučma dodnes problémy) a spolupráci s "medvědem" na východě. Zcela pragmaticky totiž pochopili, že není možné přetnout staleté svazky s ruskou životodárnou mízou. To ale neznamená, jak někteří komentátoři tvrdí, úprk do objetí Moskvy. V Kyjevě si spočítali, že je lepší ohlodat kosti odhozené ze dvou stran než pouze z jedné - na západní zbyde trochu masa a na východní alespoň tuk.

Kavkaz

Přestože kavkazská pohostinnost nic neztratila ze své intenzity, zdaleka ne všichni Kavkazané zasednou k jednomu hodu se svými sousedy, aniž by v předsíni neodložili zbraně. Výbuch národnostních konfliktů zanechal krvavé stopy v Karabachu, Abcházii, Osetii nebo Ázerbajdžánu, nemluvě o severních provinciích pod ruskou správou. Oblast stlačená mezi ruským obrem, tureckým "Západem" a íránským "Východem" je sice v posledních letech relativně klidná, ale pod pokličkou klidu nadále bublá kotel nedůvěry mezi velice pestrou mozaikou nacionalistických vášní. Ty nemusejí nutně vybuchnout (už jsme se naválčili dost), ale nezasejí ani semena tolik potřebné spolupráce. S výjimkou Ázerbajdžánu neexistují zdroje, které by podpořily "hospodářský zázrak". Několik konfliktů (všechny státy), vysoký podíl stínové ekonomiky a s tím spojená mafiánská činnost (především v Arménii) znamenaly, že dnes zde již nezbylo téměř nic k rozkradení, ale s výstavbou nových motorů ekonomiky nikdo nepospíchá. Jistý pokrok je vidět v Baku, jehož pěší zóny a ulice jsou přece jen udržovanější než ve Tbilisi či v Jerevanu, ale celkový umělecký dojem není valný a přes mírný obrat v posledních letech to jde k lepšímu jen velmi ztuha.

Střední Asie

Rozpad sovětské říše zastihl její nejzaostalejší kout nepřipravený na nezávislost. Místní generální tajemníci komunistických stran se však ukázali jako velmi flexibilní a dokázali velmi pružně namalovat příhodná hesla, která nejčastěji hledají starodávné tradice zaváté ruskými kolonizátory. Tak se v dějinách Turkmenistánu dočteme o Velké Parthské říši z přelomu tisíciletí jako o předchůdci nového nezávislého státu Turkmenů, nebo o nejslavnějším "uzbeckém" panovníkovi Amiru Timurovi.

Pouze na jednom místě se bývalý komunistický aparát setkal s výraznějším odporem - v Tádžikistánu se zformovala ozbrojená opozice a byla z toho krvavá pětiletá občanská válka a faktický rozvrat země. I tato opozice je však od minulého roku pacifikována, a to dokonce "demokratickými" volbami, i když zdaleka ne všichni se vzdali zbraní a výnosného obchodu s narkotiky.

V "soutěži" o získání největší moci na svém panství zatím suverénně vede milovaný syn turkmenského národa, bývalý generální tajemník KS Turkmenistánu Saparmurat Nijazov, jemuž bylo za "grandiózní zásluhy o blaho lidu a nezávislost země" uděleno jméno - Turkmenbašy (v doslovném překladu spíše hlava Turkmenů, v oficiálních pramenech otec všech Turkmenů).

Ale snaží se i další "otcové nezávislosti" - uzbecký president Karimov a kazašský vůdce Nazarbajev. V Kyrgyzstánu se president Akajev dlouho skrýval za "demokratickou" fasádou, ale poslední volby ukázaly i zde skutečnou podstatu režimu.

Ostatně, o účelnosti a úspěšnosti jakéhosi demokratického zřízení v těchto zemích lze více než s úspěchem pochybovat. Podle místních médií, kontrolovaných státem, se vlastně lidé nemají zase až tak špatně, Turkmenistán je dokonce podle vyjádření svého vůdce "nejbohatší zemí světa". Zlepšování makroekonomických údajů sice hlásí i mezinárodní organiazce, mezi "lid" zatím z tohoto pokroku ukáplo jen poskrovnu a ohromné peníze z prodeje ropy se utápějí často ve stavbě monumentálních pomníků minulosti i současnosti nebo na tučných kontech v zahraničí. Jestliže se vyřeší pomalu přicházející otázka následníků na trůnech, můžeme se těšit na ještě dlouhý život nově vytvořených středoasijských "chanátů".

Jak ven z bludného kruhu?

Odpověď se nehledá lehce. Pokud si nebudeme nic namlouvat, tak téměř všechny země patří více nebo méně spíše k málo vyspělým a vykouzlit zdroje k novému zlepšení životní úrovně je úkol hodný Davida Copperfielda. Ani časté volání po obnovení svazu v jakékoliv podobě, ani dotace zvnějšku, ani jakési nové znárodnění "těm, kteří si už dost nakradli" není vhodným lékem.

Jisté lepší možnosti určitě mají země s bohatou "Mendělejovou tabulkou" jako Rusko, Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán nebo Ázerbajdžán, přinejmenším dokud bude tyto zdroje kam vyvážet, ale ani zde neleží absolutní spása, jak si politici i občané jednoduše představují. Ostatní zatím nečeká nic lepšího než živoření.

Nedávat lidem, kteří dříve jezdili na dovolenou na Krym a dnes svádějí úporné bitvy o denní chléb, žádnou nebo jen velmi malou naději na zlepšení jejich často zoufalého postavení není možná správné, ale bohužel velmi upřímné. Pro mnohé z nich opravdu zatím není nijak růžová perspektiva.  

Autor je student FSV UK

Článek je otištěn ve spolupráci s časopisem Euroasijský express (http://euroasia.zde.cz)