Politické elity současného Uzbekistánu (s částečnou komparací Turkmenistánem)

09.02.2011 16:21

Zpracoval : Slavomír Horák

Předmět : Diplomový seminář

Datum dokončení : 23.9.2000

Motto : „Autoritativní presidentský režim v Uzbekistánu je udržován nejen díky represivní politice vedení. V zemi je silné konzervativní myšlení mezi obyvatelstvem, které souhlasí se silnou mocí. Tato moc je tradiční pro asijskou společnost. Pro menšiny evropského obyvatelstva je zárukou etnické polarizace.“

Úvod

Uzbekistán je zřejmě klíčovou zemí střední Asie – pro svou polohu v její centrální části a sousedství všech ostatních středoasijských zemí i pro své ekonomické a strategické možnosti. Disponuje zásobami nerostného bohatství a na rozdíl od dalších zemí v regionu má vyvinutý i zpracovatelský a jiný průmysl. Ekonomická síla, která se v poslední době začíná neustále zvyšovat, se promítá i do politického a geostrategického postavení republiky v mezinárodní politice.

Tato práce by však měla zkoumat spíše vnitropolitické poměry v zemi, které jsou do značné míry charakteristické i pro další země regionu. Analýza reálného rozložení politických sil je důležitá nejen pro pochopení politického a ekonomického vývoje v Uzbekistánu, ale například i v Kyrgyzstánu nebo Kazachstánu, a tento systém lze do značné míry srovnávat i se vzdálenějšími regiony.

V rámci hodnocení současného vývoje ve středoasijských zemích, ale i v jiných regionech, hraje důležitou roli otázka, zda současná moc, založená především na autoritativních metodách, je pro zemi přínosem, který umožní politickou stabilitu nutnou k ekonomickému rozvoji, nebo naopak v ní převažují negativní stránky pro další vývoj v oblasti.

Politické špičky se snažím charakterizovat z různých pohledů. Nejdůležitější roli při formování vládnoucích politických struktur Uzbekistánu hraje s největší pravděpodobností regionální, resp. jistý regionálně-klanový faktor. Většina vládnoucích elit ve střední Asii je na tomto faktoru založena, a proto je mu věnována velká pozornost v hlavní části této práce, včetně přehledu historického vývoje těchto struktur v posledních 40 letech, který má vliv i na současnou politickou scénu. Pro pochopení politických elit je nutné uvést i strukturu uzbecké společnosti na nižších úrovních, kde se formují předpoklady pro činnost politických špiček. Systém mocenské vertikály od nejnižších článků společnosti až do politických špiček je nutné mít na paměti při analýze uzbecké politické struktury a tyto zkušenosti v jistých modifikacích můžeme přenést i na jiné státy střední Asie. S prvky klanových struktur se setkáme i v demokratických systémech v našich podmínkách, včetně demokratických států západní Evropy, což by však bylo tématem na zvláštní zpracování.

Přestože se v rámci možností snažím analyzovat především vnitřní strukturu politické moci Uzbekistánu, je nutné se podívat i na její vnější projevy, které se projevují na veřejnosti, zejména v ideologické, nebo také propagandistické, rovině a na právní úrovni, která zakládá legitimitu moci ve sledované zemi. Proto je v rámci studie zařazena i analýza ústavního systému při vědomí, že autor není vystudovaných právníkem a celá otázka by si vyžádala zřejmě doplňující studii odborníkem na ústavní právo. Důležité je však i poukázat na právní výklad ústavy tak, jak jej interpretují politické špičky k upevnění vlastní moci, tedy jevu, který je přirozený nejen ve státech třetího světa, ale i v plně demokratických strukturách.

Pokud se týká Uzbekistánu, je zde potřeba zdůraznit i religiózní faktor, který sice zatím nehraje výraznou roli v politických špičkách Uzbekistánu, ale začíná se prosazovat jako společenský fenomén. Uzbekistán je přímo ohrožen projevy náboženského extremismu, jehož představitelé vidí ve stávajícím politickém systému hradbu pro rozšíření svého vlivu. Avšak vzhledem k již zmíněné roli tohoto hlediska v politické kultuře současného Uzbekistánu se tato studie zabývá tímto tématem pouze okrajově, ačkoliv by si i tato problematika zasluhovala dalšího rozpracování.

Původní záměr této studie mělo být srovnání studie systémů politické moci v Uzbekistánu a Turkmenistánu, které se v některých ohledech výrazně liší. Vzhledem k celkové izolovanosti Turkmenistánu, nedostatku potřebné literatury k této zemi i problémům při původním výzkumu v této zemi, jsem byl nucen od tohoto záměru upustit. Z pramenů a literatury, které se mi podařilo získat, se snažím ukazovat alespoň v některých souvislostech odlišnosti politické kultury a politického systému v Turkmenistánu, především tam, kde jsou tyto rozdíly nejmarkantnější.

Metodologie

Vzhledem k charakteru práce bylo nutno kombinovat několik metod. Protože se jedná z největší části o analýzu, bylo třeba pracovat se strukturní analýzou. V částech, kde se mi podařilo získat dostatečné množství podkladů k Turkmenistánu, byla použita nejvíce komparativní metoda. Tato metoda byla použita i v části „Hierarchizace vyšších vrstev společnosti“, kde se však jednalo o komparaci v historických souvislostech, tedy spolu s metodou progresivní a analytickou. Již zmíněná progresivní metoda byla také použita při analýze vývoje politických elit v Uzbekistánu.

Kritika literatury

K politickým procesům v Uzbekistánu bylo v průběhu posledních 10 let napsáno množství článků, které ovšem často nabízely pouze omezený výběr faktů. Nejlepší analýzy jsem našel pouze ve vztahu k celé střední Asii, které se sice zabývaly Uzbekistánem pouze v jednotlivých částech, ale podávaly na druhou stranu srovnávací materiál i k ostatním státům střední Asie.

Ze speciálních studií věnovaných Uzbekistánu, nebo převážně Uzbekistánu, lze jmenovat analýzu Keith Martina s charakteristikou regionální a religiózní situace v Uzbekistánu a cenným srovnáním Uzbekistánu, Tádžikistánu a Sýrie.

V práci jsem dále vycházel především z prací ruských vědců, kteří danou oblast znají ještě z doby jednotného Sovětského svazu. V ruské literatuře lze nalézt hlubší analýzy ke konkrétní problematice, zatímco západoevropská a americká politologie a orientalistika se zaměřuje tradičně především na globálnější posuzování celého regionu, které na druhou stranu přináší jistý nadhled.

Při návštěvě Uzbekistánu se mi podařilo získat i v našich podmínkách málo známé původní práce a prameny z uzbeckých zdrojů. Přestože tyto zdroje nejsou prosty propagandy a ideologizace, lze v nich najít potřebné koncepce, které bude Uzbekistán v dalších letech sledovat. Především knihy a prameny presidenta Karimova, které lze v Uzbekistánu nalézt za nízkou cenu v každém knihkupectví, jsou cenným zdrojem poznání uzbecké politické kultury tak, jak se projevuje navenek. Nejvýznamnější práce je v tomto směru kniha Karimova Uzbekistan na poroge XXI věka. Ugrozy bezopasnosti, uslovija, garantii progressa z roku 1997, která se stala nařízením ministerstva školství Uzbekistánu jakousi učebnicí společenských věd na středních i vysokých školách v Uzbekistánu a na všech universitách se nyní tato práce rozebírá ve speciálním semináři.

Veden snahou o relativní objektivitu jsem se snažil využívat i materiály opozičních struktur v Uzbekistánu i mimo něj, včetně informací institucí, které kritizují nedemokratičnost stávajících režimů ve střední Asii. Přestože jsem se ne vždy mohl ztotožnit se závěry opozičních představitelů, poskytly mi materiály opozice cenné a zajímavé informace s náznakem vlastní představy o vývoji v zemi. Především se jednalo o internetové servery opozičních hnutí Birlik (http://www.birlik.net) a Erk (http://www.euronet.nl/users/turkfed/saliherk.htm). Z jiných zdrojů je nutné jmenovat především materiály Radio Free Europe/Liberty (www.rferl.org), Amnesty International (http://www.ai.cz), Zprávy Helsinského výboru Human Rights Watch (http://www.hrw.org).

Pobyt v Uzbekistánu byl pro mou práci i cenným z hlediska získávání primárních pramenů – vypovědí respondentů a analýze situace v Uzbekistánu. Přestože se podobné jednání v této zemi neobejde bez jisté opatrnosti, domnívám se, že se mi podařilo získat alespoň částečně pohled na dění v zemi v různých částech uzbecké společnosti, byť uznávám, že můj krátký pobyt v zemi nemusí být zcela reprezentativní.

Koncepce transformace ekonomiky a politiky v reformujících se zemích bývalého východního bloku

Pokud chceme hodnotit politický systém Uzbekistánu i Turkmenistánu, existují v literatuře a v mínění odborníků některé významné koncepce, které je třeba si uvědomit, pokud chceme hodnotit politický systém, který vznikl nejen v Uzbekistánu, ale je modelem i pro další země bývalého socialistického tábora.

Jedním z konceptů je demokratický přístup. Vychází z toho, že v transformujících se zemích je možné a žádoucí nastolení demokracie západoevropského typu, která vyřeší postupně i ekonomické problémy. Tato teorie upřednostňuje zavedení rychlých politických a ekonomických reforem – tzv. šokovou terapii, která se osvědčila u některých ekonomik východní Evropy. Tato teorie ovšem nepočítala se značnými dopady, které mohou přivést stát a společnost do složitých problémů. Předpokládalo se, že po zavedení šokových reforem dojde k dočasnému poklesu ekonomiky, růstu nezaměstnanosti, ale zároveň bude provedena rychlá privatizace a restrukturalizace hospodářství, ke které napomůže zahraniční kapitál. Otevřené politické prostředí mělo vést ke stabilitě potřebné k zahraničním investicím. Ukázalo se ovšem, že pokles ekonomiky byl ve většině států mnohem rychlejší a hlubší, než se původně očekávalo. Nejlepší ekonomiky bývalého východního bloku – Československo, Maďarsko, v menší míře i Polsko, pobaltské a balkánské země – prošly a procházejí těmito šokovými reformami relativně dobře právě díky potenciálu z minulosti. Sovětský svaz, jehož ekonomika byla v 80. letech ze všech zemí bývalé východní Evropy nejhorší, prožil tento přechod, spojený navíc s politickým rozpadem státu, mnohem hůře. Reformy, které se uskutečnily, nebo alespoň měly uskutečnit, v mnohých zemích bývalého SSSR právě podle scénáře šokové terapie nepřinesly úspěch a dostaly zemi téměř na pokraj krachu.

Kromě propadu ekonomiky vzniklo rozsáhlé právní vakuum, které známe například i z našeho prostředí. V zemích postsovětského prostoru se tyto problémy objevily opět mnohem výrazněji a díky nedostatečnému právnímu prostředí došlo ke vzniku alternativních ekonomických center ve stínové ekonomice. K tomu přispěla i výrazná korupce, vznikající především z poklesu životní úrovně. Tím se bludný kruh uzavřel do struktury, v rámci které unikalo státu značné množství prostředků.

Země střední Asie, jejichž ekonomická situace byla ze všech republik bývalého Sovětského svazu nejhorší, prošly pouze počáteční fází tohoto vývoje. Po rozpadu SSSR a oddělení těchto zemí od rublové zóny (Uzbekistán v roce 1994) šly již svou cestou.

Právě v Uzbekistánu president Karimov vsadil na odlišnou koncepci, podobnou čínskému způsobu reforem – otevírání ekonomiky, především pro zahraniční investice a postupnou restrukturalizaci dostaly přednost před politickými reformami. Sám president Karimov upřednostňuje politickou stabilitu, která má přinést příliv zahraničních investic. „Jedním z hlavních principů „zvláštní cesty“, kterou nastoupil Uzbekistán, je priorita ekonomiky nad politikou, přičemž ekonomika musí být deideologizována. Domnívám se také, že hlavním reformátorem by měl být stát, nikoliv nějaká skupina akademiků a praktiků, třeba těch nejlepších. V přechodném období, kdy jedno společenské zřízení ustupuje a na jeho místě se staví druhé, právě stát nemůže povolovat své vládnoucí páky.“

„Jestliže se politika reformuje rychleji než ekonomika, vzniká mezera, která může přivést reformy v postsovětském prostoru ke krachu.“

Hlavní důraz v projevech Karimova je dáván na stabilitu a mír. Upozorňuje, že středoasijský prostor je velmi nestabilní oblastí, která je ohrožena především islámským fundamentalismem. Hlavním argumentem pro zachování své významné autoritativní pozice je nestabilní situace v Afghánistánu a Tádžikistánu a také výbuchy násilí, které se přímo odehrály v Uzbekistánu a jeho bezprostřední blízkosti – v letech 1989-1990 konflikty ve Fergánské kotlině (pogrom Meschetských Turků) a boje mezi Uzbeky a Kyrgyzy v Ošské oblasti Kyrgyzstánu ne hranicích obou zemí.

Skutečností zůstává, že od roku 1990 je však Uzbekistán relativně stabilní zemí. Je nutno ovšem brát v úvahu faktory, které jsou zatím relativně pod kontrolou presidenta, ale v budoucnu mohou sehrát destabilizující úlohu. Takovým problémem je především problematika islámských extrémních skupin a narkotik z Afghánistánu, dvou spojených nádob.

V Turkmenistánu byl tento systém doveden ještě dále než v Uzbekistánu. President Nijazov zde zatvrdil autoritativní politický systém s absolutní převahou osoby presidenta, který má téměř neomezené pravomoci. Podle Turkmenbašiho (Hlava Turkmenů), jak si Nijazov nechává říkat, nejsou demokratické reformy „vlastní turkmenskému národu a země půjde vlastním ekonomickým vývojem.“ Momentálně jde o často kritizované megalomanské projekty, které směřují v první řadě do infrastruktury (stavba železniční a silniční sítě, nové letiště v Ašghabatu), ale také do výstavby presidentských paláců a sídel. Politická moc v Turkmenistánu se tedy projevuje mnohem radikálněji a centrálněji než v Uzbekistánu.

Pouze historie však může ukázat, zda cesta nastoupená oběma presidenty se ukáže jako funkční model tak, jak jej můžeme v současné době vidět v Číně nebo před 20-30 lety v Jižní Koreji, Singapuru nebo Thajsku, případně, zda se projeví chmurné vize kritiků režimů o prohlubování ekonomické krize a ztížení podmínek opravdovým reformám podle západního vzoru, který opoziční struktury většinou nabízejí.

Státní ideologie a propaganda

„Jestliže někde vzniká ideologické vakuum, zcela jistě tam začíná vládnout ideologie jiná“

Ideologií současného systému v Uzbekistánu je nacionalismus, který má upevnit uzbeckou národní hrdost, uvědomění, historické tradice, kořeny, uzbecký jazyk a kulturu. Proto lze ve státem kontrolovaných hromadných sdělovacích prostředcích vidět programy nebo články poukazující na složky tzv. „uzbectví“ (özbekčilik).

Důraz právě na nacionalismus má několik příčin. Jedna z nich je vybudování moderního státu a nalezení místa v současném světě, ve kterém právě koncepce národního státu převládá, což se projevilo na celém světě (Jugoslávie, Československo, Eritrea aj.). Nacionalistická ideologie pomáhá státům, které nejsou pevně ukotvené v mezinárodních systémech, mají za sebou koloniální minulost nebo vznikají zcela nově (případ mnohých republik postsovětského prostoru, Slovensko, Chorvatsko, Turecko ve 20. letech apod.), upevnit své místo ve světě a ukotvit toto místo v příslušné společnosti.

Jazyk

Velmi markantní je tato snaha například v jazykové rovině, kde je snaha o to, aby se místní Rusové se učili uzbecky a aby se uzbečtina prosazovala jako hlavní jednací jazyk na úřadech a ve veřejném životě. Z tohoto důvodu také došlo k již třetí změně písma v průběhu posledních 70 let a uzbečtina dnes začíná používat latinku místo azbuky. Ruština stále zůstává „lingua franca“ ve střední Asii i v prostoru SNS. Místní Rusové, kteří jsou soustředěni zejména v Taškentu, však zatím nedisponují znalostí uzbečtiny a bude zřejmě trvat nejméně jednu generaci, než se ruská menšina začne plně integrovat do uzbecké společnosti i po jazykové stránce.

V turkických zemích se projevují ambice Turecka, aby se na základě jazykové příbuznosti stala dorozumívací řečí turečtina. Tímto jazykem však mluví zatím malé procento lidí, především těch, kteří vystudovali turecké střední školy a jsou posíláni na stáže do Turecka. Mladší generace potom bude do budoucna dávat přednost spíše komunikaci ve světovém jazyce (angličtina nebo ruština) – turečtina pro ně zatím není dostatečně lákavá. Přesto se ve střednědobém až dlouhodobém výhledu může situace v této oblasti změnit a turečtina skutečně nahradí ruštinu jako „jazyk všeobecné komunikace“.

Mediální scéna

Jako v každé společnosti jsou nejdůležitějším prostředkem státní propagandy média. V autoritativních státech jako Uzbekistán nebo Turkmenistán je tento krok zcela logický a standardní. Proto nelze být udiven cenzurou nebo alespoň filtrací zpráv. Existují především státem kontrolované noviny, rozhlas a televize, k materiálům opozičních stran nemá běžný člověk možnost se dostat. Uzbecké noviny píší především o úspěších ekonomiky, uzavřených zahraničních investicích a podobných pozitivních stránkách života v Uzbekistánu. Televize je plná zpravodajství o progresivních krocích Karimova a vlády a kritika stávajícího režimu je prakticky vyloučena. Kromě zpravodajství dává televize značný prostor k propagaci estrád v „uzbeckém duchu“ s tradiční hudbou a texty propagujícími nezávislost země a její budoucí rozvoj. Ve filmové nabídce však převažují filmy zahraniční produkce, především americké, indické a částečně i místní. Na druhou stranu je však možné sledovat zahraniční televizní vysílání, zejména ruské a turecké (to je ovšem vzhledem k malé znalosti turečtiny málo sledované, zatímco ruská televize NTV, ORT nebo RTR má vysokou sledovanost, pokud je ji možné naladit), na řadě míst jsou k dostání ruské noviny, ačkoliv se v poslední době jejich distribuce zhoršila a místní vydání ruských novin (např. Trud nebo Argumenty i fakty) jsou cenzurována ze strany místních úřadů. Nejznámnějšími místními deníky v ruštině jsou „Pravda Vostoka“ a „Narodnoe slovo“.

Celkově lze uzbeckou mediální scénu hodnotit jako jednostrannou, což je ale ve stávajících podmínkách zcela pochopitelným krokem. Novináři a další mediální pracovníci jsou vystaveni podobným tlakům i v našich podmínkách a i v našich zemích se setkáváme s jednostrannými pohledy a propagandou (například v souvislosti s válkou v Kosovu v roce 1999). Na druhé straně si, na rozdíl od Uzbekistánu můžeme najít i relativně objektivní zpravodajství a úroveň svobody slova se zcela vůbec nedá srovnávat.

V mnohem větší míře se státní propaganda projevuje v Turkmenistánu, kde údajně funguje téměř absolutní kontrola mediální scény a na rozdíl od Uzbekistánu si Turkmeni nemohou naladit ruskou televizi, ani koupit ruské noviny. Do Turkmenistánu se dostává v omezené míře turecké vysílání, kterému však Turkmeni, díky jazykové podobnosti, poměrně dobře rozumí.

Možnost vyhledávání na nejsvobodnějším hromadném sdělovacím prostředku současnosti – internetu – je v obou zemích značně limitována. Na druhé straně oba státy se propagují na internetu zpravodajstvím, vládními stránkami apod.

Etnická a národnostní problematika

V Uzbekistánu se nacházejí významné etnické menšiny, z nichž některé měly v určitých obdobích výrazný vliv i na politiku a strukturu politických elit.

Nejvýznamnějším etnikem v tomto směru byli a jsou Tádžikové. Po rozdělení střední Asie v letech 1924-1936 na samostatné jednotky se část tradičních oblastí tádžického osídlení ocitla za hranicemi Tádžikistánu. V oblastech okolo Samarkandu a Buchary převažovali Tádžikové a tento stav se od 30. let příliš nezměnil. Na nejvyšší politické kruhy však Tádžikové v současnosti mají dost malý vliv, přestože lidé z okruhu presidenta Karimova pocházejí především z samarkandských a bucharských klanů. Jejich moc se omezuje nejvýše na místní správu.

Ruská menšina, především v Taškentu, má ještě menší vliv na politické poměry v zemi. Neexistuje vlivnější jednotná organizace Rusů. Procento ruské populace se navíc v Uzbekistánu za posledních 20 let snížilo téměř o polovinu. Ruská menšina je však často zapojena do řady podnikatelských aktivit a svůj politický vliv může do budoucna získat právě pomocí svého ekonomického postavení a také dobrými vazbami na Rusko.

Další menšiny, z nichž nejvýznamnější jsou Kazachové a jim blízcí Karakalpakové na západě země, jsou svou malou početností a slabou organizovaností (v případě Kazachů) nebo vzdálenosti od centra (v případě Karakalpaků).

Přestože národnostní menšiny nemají významný vliv na politickou situaci v zemi, nejsou v zásadě nijak omezovány v používání svého jazyka ani své kultury. V místech zvýšené koncentrace národnostních menšin fungují školy s příslušným vyučovacím jazykem a povinnou uzbečtinou. V Samarkandu a Buchaře dokonce množství Uzbeků ovládá tádžičtinu a ruština je po celé zemi užívána jako jazyk všeobecného dorozumění a většina lidí, alespoň ve větších městech, ruštinu ovládá. Potíže s ruštinou však již nastávají v menších městech a na vesnicích, ačkoliv i zde se stále najde značné procento lidí, kteří ruštině rozumějí. Ruský jazyk je navíc používán i ke komunikaci ve středoasijském, resp. postsovětském, měřítku – na summitech presidentů středoasijkých zemí, na většině mezinárodních návštěv i při komunikaci mezi středoasijskými národy převládá tento jazyk jako zatím jediný prostředek komunikace bez tlumočníků.

Prozatím je tedy v Uzbekistánu zaručen relativně svobodný rozvoj národnostních menšin, byť zatím bez výraznější účasti těchto menšin v nejvyšších politických špičkách. President Karimov si dobře uvědomuje, že Uzbekistán je multietnický stát a případné potíže v této rovině by mohly ohrozit jeho postavení i postavení země v rámci regionu. Proto není nutné očekávat nebezpečí, plynoucí z faktoru multietničnosti země, navíc v situaci, kdy se neprojevují extrémní síly, založené na etnickém základě.

Struktura společnosti Uzbekistánu a Turkmenistánu

Pokud chceme hovořit o politických elitách v daných zemích, je třeba vycházet ze sociálního prostředí, ze kterého dané země vycházejí.

V Uzbekistánu je základem společnosti mahalla, která existuje jak na vesnici, tak v jednotlivých městských částech, s vyjímkou Taškentu, jehož mahallové struktury jsou zatím slabé. V době Bucharského emirátu a ještě v rámci Bucharské sovětské socialistické republiky se mahally shromažďovaly především okolo mešit v městských čtvrtích a na vesnicích. Každá mahalla se skládá z několika desítek rodin, které jsou spřízněny především podle místa bydliště (do revoluce také podle zaměstnání, vzhledem k tomu, že jednotlivé cechy sídlily většinou na jednom místě). V každé mahalle existují i určité rodinné vazby, ale prioritu má právě místo bydliště. Představiteli každé mahally jsou tzv. aksakalové (tzv. „bělovousí“), nejváženější příslušníci mahally, často s významným společenským postavením i v rámci města nebo regionu.

Ještě v ústavě Chorezmské SSR byla zakotvena výkonná moc aksakalů v jednotlivých mahallách. Tito představitelé byli nazýváni kyzyl aksakal (rudí aksakalové) na rozdíl od aksakalů za chána. Takových aksakall bylo 430 sdružených ve 14 šúrách (radách) Chorezmské SSR.

Mahally byly zachovány v určité podobě i v rámci Uzbecké SSR, a sice jako uliční a čtvrťové komise. Aksakalové byli i nadále voleni, ačkoliv oficiálně pouze na určité „funkční období“. V rámci těchto mahall fungovaly i uliční a čtvrťové výbory komunistické strany – aksakalové často bývali jejími členy a nejvyššími představiteli. Aksakalům měly pomáhat tzv. mahallové výbory, které koordinovaly interní organizaci každé mahally a především fungovaly jako výkonavatel rozhodnutí aksakalů v oblasti např. organizace svateb, pohřbů, obřízky, pomoc ženám, vdovám, sirotkům, veteránům válek. Existuje i tzv. dobrovolná práce ve prospěch každé mahally (chašar) při stavbě domů, zavodňovaní nebo sousedská výpomoc.

Přestože význam těchto tradičních struktur částečně v období Sovětského svazu poklesl, stále si zachovává důležitou roli v životě každého místního člověka, pro kterého je příslušnost k určité struktuře základem postavení ve společnosti.

Hierarchizace nejvyšších vrstev společnosti

Pevná hierarchizace a centralizace moci uvnitř mahally se přenáší i do vyšších politických a společenských vrstev – městských, okresních, regionálních nebo i celostátních. Na městské nebo okresní úrovni se obvykle mahally spojovaly do vyšších organizačních celků, kde se moc koncentrovala v rukou nejvýznamnějších rodin místních aksakalů, a tato hierarchie pokračovala až do nejvyšších kruhů – konče chánovou rodinou v době chanátu, generálním tajemníkem strany v době komunistické nebo v osobě presidenta republiky v současnosti.

Zde se jeví zcela evidentní paralela politické struktury, která v průběhu staletí pouze měnila názvy nejvyšších představitelů tak, jak to udává následující tabulka :

Bucharský/Chivský emirát

SSSR/Uzbecká SSR

Uzbekistán

chán

generální tajemník KS

president republiky

rada vezírů

stranické politbyro

vláda a presidentovi poradci

chánův dvůr

Nejvyšší Sovět republiky a ÚV KS

Parlament

místní begové (mír)

předsedové oblastních výborů KS

představitel oblasti (hokim)

nejvyšší představitelé aksakalů

aksakal šura (Chorezmská SSR)

představitelé místní moci

Systém pevných vazeb a přísné hierarchie v rámci politické elity ja tedy výrazem kontinuity historického vývoje a je rozhodujícím faktorem pro současné politické uspořádání v Uzbekistánu i v dalších středoasijských státech. Lze předpokládat, že postupně bude docházet ke změnám v tomto uspořádání, ale ve střednědobém výhledu půjde o změny spíše kosmetického rázu, které však nebudou mít významný vliv na základy tohoto systému.

Turkmenistán

V Turkmenistánu se tato struktura poněkud liší, vzhledem k odlišnému charakteru uspořádání turkmenské společnosti a jejího hospodářského zaměření. Historicky jsou Turkmeni národem, který se formoval z kmenových svazů kočovných plemen a toto bylo spořádání zachováno do současnosti. Turkmeni, na rozdíl od Uzbeků, tedy nejsou historicky formováni podle územní příslušnosti, ale podle kmenové příslušnosti – tj. na pokrevním příbuzenství. Přestože v Turkmenistánu existují území, na kterých se koncentruje většina obyvatel daného kmene, není území zásadním faktorem při formování kmenových elit.

Nejvýznamnějšími kmeny jsou dnes společenství Tekke, Jomuti a Ersary, dále existuje i dělení v rámci jednotlivých kmenů. Tekkinci žijí především v jižním Turkmenistánu při hranicích s Íránem a Afghánistánem. Dělí se na děv skupiny – Ahalští Tekkinci (při hranicích s Íránem, včetně Ašghabatu) a Maryjští Tekkinci (ve velajatu Mary). Kmeny Jomuti nejdeme zejména na severu a na západě země ve velajatech Balkan a Daškovuz a skupiny Ersary najdeme na východě země při hranicích s Uzbekistánem (Turkmenabat – dříve Čardžou). Stále více mladých lidí se však přestává hlásit ke svému kmenovému příslušenství a dále je nutno započítat „ruský kmen“, koncentrovaný převážně v Ašghabatu. Jeho podíl se, podobně jako v Uzbekistánu, snížil a ruský vliv na turkmenskou politickou scénu je prakticky nulový.

Kmen se svého středu vybírá své předáky, kterými jsou obvykle, podobně jako v uzbeckých mahallách, nejstarší členové kmene. Dále se již politická elita formuje podobně jako v Uzbekistánu. Na rozdíl od Uzbekistánu, kde v průběhu sovětského období nedošlo k zásadním změnám společenského systému, v Turkmenistánu byly do určité míry původní svazky narušeny vzhledem k usazování původních kočovnických kmenů. Zahájení budování kanálů přineslo podobnou potřebu organizace pracovní síly a kmeny se proto částečně přetvořily v mahallová společenství, jejich podstata však zůstává nezměněná.

Přestože role kmenů postupně upadá, stále si zachovává svou podstatu i v politickém životě. Kmeny vysílají své předáky podle geografického významu svého regionu – ministrem pro ropu a zemní plyn je obvykle jemnován z kmene Jomuti, protože největší část turkmenských zásob se nachází na západě a představiteli jednotlivých regionů (hakimové) jsou jmenováni příslušníci převažujícího kmene (tj. hakim velajatu Mary je obvykle Maryjský Tekkinec, hakimem velajatu Daškovuz a Balkan se stává Jomut apod.).

Přesto nejvýznamnější postavení ve státě si zachovávají Tekkinci, ovládající hlavní město Ašghabat. V současné době jsou také podpořeni presidentem Nijazovem, který sice oficiálně proklamuje svou „nadkmenovost“, ale sám pochází z kmene Ahal Tekkinců.

Vývoj politických elit v Uzbekistánu od 50. let do současnosti

Šaraf Rašidov a jeho doba

Do konce 50. let měly v politických špičkách převahu fergánské klany, ale roku 1959 nastoupil díky podpoře Chruščova do vedení komunistické strany Uzbekistánu Šaraf Rašidov. Narodil se roku 1917 v Džizzaku. Pocházel z rodiny zemědělce, ale vystudoval pedagogický seminář v Džizzaku a Samarkandu. Mnoho let poté pracoval v Samarkandu jako editor novin Lenin Yuli (Leninská cesta). Roku 1944 se stal tajemníkem Samarkandského oblastního výboru strany,poté se stal redaktorem stranických novin Kyzyl Özbekiston (Rudý Uzbekistán), předsedou Svazu spisovatelů Uzbekistánu a od roku 1950 působil v nejvyšším vedení republiky jako předseda prezídia Nejvyššího Sovětu Uzbekistánu. Tím získal možnost navázání kontaktů s kruhy v Moskvě, především s Chruščovem, který poté sehrál významnou roli při jeho jmenování do funkce. Roku 1959 byl zvolen prvním tajemnákem KS Uzbekistánu a stal se tak na 24 let nejmocnějším mužem v zemi.

Rašidov se postupně obklopil „svými“ lidmi z Džizzaku a Samarkand, kteří díky rotaci kádrů postupně vytlačili představitele do té doby převládajících klanů z Fergány (k výměně kádrů – viz příloha 1). Výměna postihla většinu státního aparátu, ačkoliv v nejvyšším vedení zůstávali stále zástupci z jiných regionů. Hlavní mocenské páky však držel Rašidov pomocí svých tajemníků, jmenovaných ze Samarkandu a Džizzaku. Své postavení v některých regionech si zabezpečil výhodnou sňatkovou politikou a dalšími rodinnými vazbami. Jeho jediný syn si vzal dceru prvního tajemníka Karakalpackého oblastního výboru KS Kalibeka Kamalova, čímž si Rašidov zajistil klid v nejvzdálenější a těžko kontrolovatelné provincii. Rašidov také zkonsolidoval bucharské a samarkandské klany. Zde byl zřejmě nejdůležitější sňatek jedné z Rašidovových dcer se synem Ibrahima Muminova, který byl spolužák Rašidova v Samarkandu a který později téměř 20 let byl vícepresidentem Akademie Věd Uzbecké SSR. Jeho příbuzní a známí byli jmenováni na vysoká místa ve státním, akademickém a stranickém aparátu, přičemž postupně docházelo, především na středních a nižších postech, k rotaci s ním spřízněných kádrů mezi těmito třemi oblastmi. V nejvyšších funkcích však zůstávali často stejní lidé i po několik let (obvykle přibližně 10 let). Lze předpokládat, že vlivnou osobností v zákulisí byla jeho manželka Chursanda, která měla styky s manželkami významných činitelů v Moskvě i v Uzbekistánu a výborně kryla Rašidovovi záda.

Rašidov také posílil svůj region, když spojením některých okresů samarkandské a syrdarjinské oblasti vytvořil novou oblast – Džizzakskou.

K jeho protivníkům patřily především fergánské a taškentské klany. Vztahy s Fergánou si Rašidov pojistil svými dlouholetým spolupracovníkem Musachanovem. Důležité také byly vztahy s náboženskými strukturami, které byly obvykle součástí fergánských klanů a hrály v nich významnou roli, jakkoliv se v ateistické propagandě nemohly prosazovat ideologicky. Roli oficiálního muftího zastával od roku 1943 do roku 1989 klan Babachanovů, který byl sice původem z Fergány, ale byl již etablován v prostředí Taškentu a po nástupu získal Rašidov jejich podporu, čímž získal významný vliv v rámci Fergány a byl to další krůček k faktické eliminaci fergánských struktur.

Taškentské struktury nikdy v období tzv. rašidovščiny nikdy nezískaly významné postavení - Rašidov neměl zájem o to, aby mu přímo v Taškentu vyrůstali silní protivníci a tak jejich pokusy o získání podílu na moci končily obvykle jejich likvidací. Lidé z Taškentu zaujímali obvykle níže postavená místa.

Tento systém předávání moci, dominance samarkandských a džizzackých struktur spolu s podřízeností fergánských a taškentských elit byly přerušeny jediným vážným skandálem v roce 1969, kdy Jadgar Nasreddinova, předsedkyně Nejvyššího Sovětu, Rafiq Nišanov, tajemník ústředního výboru, kteří zde formálně reprezentovali fergánské, resp. taškentské struktury, a Rahmankul Kurbanov, předseda Rady ministrů z Buchary, organizovali ideologickou kampaň s cílem odstranění Rašidova. Ten však měl dobré vztahy s Brežněvem a nejvyšším vedením země a puč byl rychle likvidován, stejně jako jeho aktéři.

Tímto aktem došlo k jisté izolaci fergánských klanů, která mohla vyjít zpod kontroly Rašidova. Proto byl po několika letech povolán do funkce předsedy Nejvyššího Sovětu Inamdžon Usmanchodžajev z Fergánské kotliny.

Od Rašidova ke Karimovovi

Po smrti Rašidova v roce 1983 došlo k významné výměně kádrů. Spor o nástupce vyčerpal samarkandské a džizzakské elity, které byly dosud u moci. Toho využily struktury z Fergány a Taškentu. Prvním tajemníkem strany se stal již zmíněný Usmanchodžajev, který zahájil s podporou Moskvy rozsáhlou kampaň proti dosavadnímu vládnoucímu establišmentu. Tak vznikla tzv. bavlníková aféra, ve které se na světlo dostaly rozsáhlé podvody s dokumenty o dodávkách bavlny a na všech úrovních funkcí ve všech odvětvích byly odstraňovány staré kádry věrné Rašidovovi.

Usmanchodžajev však nebyl natolik výraznou postavou a neuspokojoval požadavky Moskvy. Byl odvolán s oficiálním poukazem na to, že se dostatečně neangažoval při potírání korupce, do které byl sám jistě zapleten. Byl nahrazen Rafiqem Nišanovem, který se vrátil z „vyhnanství“ v Indii a zaujal roku 1986 místo prvního tajemníka a jeho předchůdce Usmanchodžajev byl odsouzen. Ani Usmanchodžajevovi, ani Nišanovovi se nepodařilo výrazně konsolidovat nové taškentsko-fergánské elity, mj. i díky tlaku Moskvy. Klanový boj byl však v této době oslaben především díky tzv. „moskevskému výsadku“ asi 400 stranických činitelů z různých částí Sovětského svazu, kteří měli získat Uzbekistán zpět pod kontrolu Moskvy a pomoci očistit republiku od korupčních skandálů v rámci Gorbačovově tažení proti „bavlníkové mafii“. Výsledkem této akce byly další čistky ve státních, stranických, akademických úřadech nebo ve vedení hospodářství a na svém místě nezůstal prakticky nikdo, spojený s předchozími elitami.