Recenze
Nový Orient. -- ISSN 0029-5302. -- Roč. 60, č. 3 (2005), s. 62-64
Horák, Slavomír: Afghánský konflikt, Nakladatelství Public History a Petit, Praha 2005, edice Konflikty, 179 str., cena neuvedena, ISBN 80-86445-17-8 (Public History) a 80-86071-06-5 (Petit).
Afghánistán patří k asijským zemím, o nichž jsme se v posledních letech z našich sdělovacích prostředků dozvídali poměrně často. Bývaly to nejen zprávy o nástupu a pádu fundamentalistického hnutí Tálibán, o možném úkrytu Usámy bin Ládina v pohraničních horách nebo o spojenecké protiteroristické akci Trvalá svoboda, ale i o těžké službě českých vojáků, ať už v polní nemocnici či v průzkumných oddílech, nebo o záslužné humanitární činnosti organizace Člověk v tísni. Ale zvídavý čtenář na jejich základě pochopil jen málo z toho, kdy ozbrojený konflikt v této krásné hornaté zemi vznikl, jak probíhal, proč trvá už tak dlouho, a kdo všechno se na něm kromě cizích armád podílí.
Na českém knižním trhu se sice objevilo několik zdařilých publikací, např. T, Řezáč: Afghánistán, peklo paradoxů (1993), Sarin-Dvoretsky: Afghánský syndrom, sovětský Vietnam (2001), T.Carew: Džihád, tajná válka v Afghánistánu (2001), M. Mykiska: Afghánistán, prach a růže (2002), ale málokterá z nich podrobně vysvětlovala pravé příčiny dlouhotrvajících bojů. Tento úkol splnil až Slavomír Horák (nar. 1976), mladý politolog, íránista a turkolog, pracovník Institutu mezinárodních studií na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, který se ve své výzkumné činnosti zaměřuje na politický a společenský vývoj oblastí Střední Asie. Tento nadaný a pilný autor letos na jaře v nakladatelství Karolinum již vydal jinou úspěšnou monografii Střední Asie mezi Východem a Západem. Země, o jejichž problémech píše, z vlastní zkušenosti dobře poznal. Vykonal několik studijních cest do Uzbekistánu a dalších postsovětských republik Střední Asie, a věren klasické zásadě, že kdo ovládá Afghánistán, ovládá i Střední Asii, podnikl v roce 2002 výzkumnou cestu do Afghánistánu.
Množství získaných informací a bohatá, často dobrodružná vlastní zkušenost, mu umožnily napsat další originální monografii, v níž na základě podrobných znalostí o mnoha historických, etnografických, náboženských, kulturních a ekonomických zvláštnostech této části světa objasňuje kořeny tragických událostí, které sužují jednu z nejchudších zemí Asie již více než čtvrt století. Zároveň se k těmto událostem staví s hlubokým porozuměním a snaží se čtenářům naznačit, že všichni ti divocí vousatí mudžáhidové s kalašnikovem na rameni, kteří podle obecného mínění neumějí nic jiného než válčit a ve jménu Alláha pobíjet cizí vojáky i sebe navzájem, jsou také docela obyčejní rolníci, řemeslníci, pastevci nebo kupci, kteří by raději v klidu a pokoji žili svým tradičním životem.
K tomu, abychom to pochopili, rozděluje nejnovější vývoj v Afghánistánu chronologicky na čtyři nestejně dlouhá období: 1. Komunistický režim (14 let) –duben 1978 až březen 1992, 2. Chaos za občanské války (4 roky) – 1992-1996, 3. Vláda fundamentalistického Tálibánu (5 let) – září 1996 až prosinec 2001, 4. Zdánlivá stabilizace (zatím 4 roky) – od prosince 2001 dosud.
Tomuto základnímu dělení odpovídá i vlastní text knihy, ale ne úplně. Má osm kapitol s výstižnými a přitažlivě zvolenými názvy (např. Mezi rudými a zelenými prapory, Supi se dělí o kořist, Tajemné bratrstvo studentů, Ani válka, ani mír atd.), ale ty už postupují chronologicky jen zčásti. Za potřebný výklad o nejdůležitějších faktech – o etnické mozaice, o modernizaci versus tradicionalismu, o politické úloze islámu – vsunul autor obecnější úvahy o „velké hře velmocí“ a „sovětském Vietnamu“. a teprve pak po desetistránkové exkurzi do dějin afghánské monarchie a republiky od počátku 20. století do roku 1979 pokračuje hlavní částí knihy – podrobným rozborem historického vývoje Afghánistánu za komunismu, občanské války, vlády Tálibánu atd.
Zdálo by se, že text o neustálých bojích a politických zvratech nebude příliš záživný, ale opak je pravdou. Je napsán svěže a poutavě, takže se čte snadno a připomíná spíše beletrii, hlavně tím, že ho autor prokládá zajímavými ukázkami ze svého afgánského deníku, trefnými výpověďmi obyvatel i vhodnými citáty ze starších cestopisů. Další specializované studium umožňuje zájemcům obsáhlý seznam použité literatury a zvláště, což ještě není všude obvyklé, dlouhý výčet internetových stránek se stručnou charakteristikou jejich obsahu. Porozumění složitým událostem usnadňují černobílé fotografie, jak autorovy vlastní, tak převzaté z archívu ČTK, ale hlavně velmi užitečné tabulky a přílohy (zejména seznamy opozičních stran, koalic a jejich vůdců nebo mapy území jednotlivých politických uskupení). Neocenitelnou pomůckou je také biografický přehled 46 významných osobností afghánské politické scény.
To bohužel neplatí o poznámce k přepisu (str. 157), která jen vnáší do autorova systému transkripce ještě větší zmatek než v knize je. Tvrdí např., že písmeno „w“ (waw) se přepisuje jako jednoduché „v“, ale to není pravda, v textu se vyskytují slova jako watan, wahdat aj. Zvolená transkripce má také rozlišovat písmena „qáf“ (q) a „ghejn“ (gh), jenže i to je v textu jinak, najdeme tam např. revoluci inghiláb (střídavě s inqiláb), dynastii Kádžárovců (místo zamýšlených Qádžárovců) nebo dokonce lidovce (halkisty) místo chalqistů, u nichž to náslovné „h“ (mnohokrát) zřejmě zavinila ruská předloha. Íránisté dávno doporučili česky přepisovat zadopatrové „q“ raději jako „k“, aby se pod vlivem latiny automaticky neříkalo Kvádžárovci nebo kvádiríja (qádiríja). Jak je vidět, tomu tradičnímu „K“ přes své novátorské proklamace podvědomě podlehl i autor. Nepochopitelné zůstává, proč si tak libuje v arabských koncovkách plurálu „-át“ tam, kde jde o jednotné číslo (wahdát, džamíját místo vahdat, džamíjat). Ostatně délky si nad písmenky v celé knize skotačí, jak chtějí. Ale co, vždyť sám autor uvádí, že jeho práce je určena lidem bez znalosti orientálních jazyků, tak jaképak copak s nějakým přepisem…
Ale vážně, hlavní je, že zainteresovaný čtenář dostává do rukou vynikající politologickou práci, která podle slov odborného garanta této edice doc. B. Hnízda může sloužit „jako svého druhu průvodce labyrintem proměnlivé a zároveň tragicky neměnné afghánské reality.“ A to není málo.
doc. PhDr. Jan Marek, Csc.