Chevsuretie

09.02.2011 10:32

U Chevsurů panují dosud libovolné svazky manželské, tak že může býti žena již druhého dne po svatbě z příbytku zapuzena. Ovšem tyto poměry aspoň částečně lze vysvětliti neobyčejnou chudobou plemen, kdy každé rozmnožení rodiny zvyšuje pouze obecnou bídu. O nějaké mocnější ústřední vládě z dřívějších dob není ani stopy. Každá vesnice vyřizuje své otázky většinou hlasů svých dospělých mužských příslušníků. Právo odvety a krvavá msta provozují se dosud, ačkoli i v této příčině posledním časem lze znamenati jakýsi obrat k lepšímu. Zaměstnání jejich jest velice jednotvárné; zabývají se výhradně chovem dobytka a také vyznamenávají se jako lovci. Ostatně nemůže se říci, že by byli přičinlivy, naopak jest u nich náklonnost k zahálce; o nějakém průmyslu, jaký vyvinul se v četných údolích alpských, není ani stopy a není se čemu diviti, že v dřívějších dobách horalé snažili se doplniti svoje potřeby i loupežnými nájezdy, podnikanými do nážin, kde se větší blahobyt rozhostil. Horalů chevsurských shledáno r. 1886 6902. Milují šat v křiklavých barvách a s podobnými ozdobami. Při výpravách, domácích slavnostech, neb chystají-li se vykonati krvavou mstu, oblékají se v železnou košili, brnění, opatří se štítem, hlavu kryjí přilbicí zvláštního rázu, tak že zdá se nám, jako by zabloudili do nehostinných roklí středověcí rytíři a ob čas v malém hloučku dávali zprávu o svém životě. Chválí se též jako střelci; vypravováno nám, že při slavnostech zatknou kinžál do země rukojetí a z jisté vzdálenosti střelí do ostří s takou bezpečností, že kule rozpoltí se ve dva stejné kusy.

Emanuel Fait: Kavkaz, jeho přírodní krásy, poměry národohospodářské, národopis a místopis. Náklad Matice české, Praha, 1894, s. 98-99.

Doprava do Šatili:

Maršrutka Tbilisi-Šatili odjíždí z nádraží Samgori každou středu a sobotu v 9.00. Zpět se vrací v červnu a v neděli ve 12.00 (může to však být i dříve, vyplatí se být připraven již ráno po 9 h). Doba jízdy cca 6 h, cena 20 GEL. (2016). V letních měsících je vhodné udělat rezervaci (na nádraží v Samgori i v Šatili).

Denně (podle některých informací však pouze 4x týdně odjíždí autobus Tbilisi-Barisacho (příp. Korča). Odjezd přibližně ve 16.00 ze Tbilisi v nádraží Didube (nutno ověřit). Zpět je odjezd ráno cca v 9.00. Na trasu Korča-Šatili je možné si vzít auto (cca 200 GEL, pokud však řidič jede zpět prázdný, může vzít i za méně). Trasa Šatili - Roška potom stojí cca 250 GEL.

Pěšky trvá přechod z/do Omala v Tušetii cca 5 dní podle počasí.

 

Korča. Poslední větší vesnice přes průsmykem Medvědího kříže (Datisdžvari), oddělujícího vnější a vnitřní Chevsuretii. Je zde poslední obchod před Šatili, poslední signál a jedná se také východisko pro cestu k vesnicím Chachabo nebo na druhou stranu do Rošky a na přechod průsmyku do Kazbegi. Ve vesnici je malé etnografické muzeum, klíče od něj má Šota Arabuli. U něj je zároveň možné přespat, cena je dohodou, oba s ženou jsou velmi pohostinní a skoro by se rozdali. Nicméně za noc s vynikající večeří a snídaní jsme zaplatili 30 GEL na osobu, klidně by to však mohlo být i více.

 

Roška a jezera Abudelauri. Asi 7 km nad Koršou (cca 2 km po silnici a dále nenápadnou odbočkou nahoru je vesnice Roška, poslední místo, kam lze dojet 4x4 autem. Vesnice je tradičně živa z okolních luk, které dávají píci dobytku a také z políček brambor. Tři hodiny pěšky odtud jsou nádherná ledovcová jezera Abudelauri, z nichž každé se vyznačuje jinou barvou (zelená, bílá a modrá). Jezero je opředeno legendou o boji boha Lachšara s ďáblem Devim. Při tomto boji Devi skočil do jezera, Lachšar skočil do jezera za ním a zabil jej bičem. Devi však prolil takovou spoustu krve, že Lachšar zůstal po tři roky uvězněn ve vodách jezera. Chevsuři nemohli nijak pomoci svému bohovi, který je zachránil před zlým ďáblem. Až za tři roky jeden čaroděj prozradil lidem, aby obětovali berana z vesnice Blo, který měl čtyři uši a čtyři rohy. Když tak učinili, krev Deviho klesla a Lachšar mohl vystoupit z jezera.

Od jezer či přímo od Rošky lze pokračovat dále přes průsmyk Roška do údolí Džuty a do Kazbegi.

 

Šatili.

Nejpůsobivější je dnes kompaktně dochované staré město v Šatili s domy, obrannými obytnými věžemi a hospodářskými budovami s typicky plochými střechami (na rozdíl od tušetských či svanetských věží.

... Skály, které nás tiskly jako stěny sklepa se neočekávaně rozšířily a vepředu se objevilo dlouho očekávané ohně Šatili. Zaštěkali psi. Šatilci byli jistě uvyklí nočním poplachům a stálým nájezdům, a tak se najednou na různých místech zapálily smolné pochodně a v jejich načervenalém světle jsem uviděla věže a stěny Šatili, které mi byly známé z vybledlých obrázků starých anglických malířů, a šatilští muži s puškami  na vysokých kamenných stěnách.

… Jakmile jsem se ráno probudila, prohlédla jsem si s velkým zájmem místo. Na denním světle nebyly stěny a věže Šatili o nic méně velkolepé jak v noci, za svitu pochodní. Nad Šatili je zvedají hory hlavního Kavkazského hřebenu, obarvené šedinami sněhu. Na všechny strany od Šatili se rozcházejí údolí a kaňony se stříbrnými, jako had se kroutícími horskými řekami. Uprostřed vesnice je kaplička…

(Zinaida Richter: V solněčnoj Abchazii i Chevsuretii. Bibliotéka proletarskogo turista, Izdatěl’stvo „Fizkul’tura i turizm“, Moskva-Leningrad, 1930).

 

Dnes již pro cestu do Šatili není zapotřebí ani policejní asistence ani koně. Ve starém Šatili je zachováno přibližně 60 budov, většinou však opuštěných. Od 70.-80. let, kdy byla oblast znovu osídlována, bydlí většina obyvatel v nových domech v horním Šatili. Ve stejné době byla vystavěna i silnice z vnější Chevsuretie (Barisacho, Korša). Obyvatelné jsou pouze dva hotely, otevřené obvykle přes sezónu. V celé oblasti není signál mobilního telefonu, avšak stálou dodávku elektřiny zajišťuje malá hydroelektrárna nad vesnicí.

Ubytování. Hotel ve starém městě za 30 GEL na osobu bez jídla, nicméně za 25 GEL na osobu a den lze objednat polopenzi. Pod hradem u řeky jsou další dvě možnosti ubytování. Jinak funguje veřejné tábořiště

Stravování. Poslední větší obchod je v Korče, v Šatili většina turistů spoléhá na vlastní stravu, případně na guest-house. Malý obchod v Šatili má velmi omezený sortiment. vlastní zařízení nefunguje.

 

Muco.

Ze Šatili pokračuje cesta dále až k soutoku řeky Argun s řekou Andaki. Na protější stráni je vidět bílá budova gruzínské pohraniční stráže. Na soutoku jsou hrobky, do nichž chodili staří lidé umírat. Dodnes jsou v některých vidět lidské kosti a jedna z legend praví, že je zde pohřben i pšovský básník Važa Pšavela. Dále po proudu řeky Argun je již cesta zavřená, hranice s Ruskem je odtud jenom pár kilometrů. Lze však pokračovat druhým údolím až k Muco, které je vzdálené od Šatili necelých 10 km. Cesta je lemována studánkami, z nichž téměř každá nese jméno někoho ze zemřelých, obvykle je doplněna malou pamětní deskou, případně fotografií či obrázkem. Chevsurové tak prokazují úctu svým předkům a zajišťují jim dostatek vody i na onom světě.

Muco je od 50. let 20. století opuštěné město, nicméně jeho úpadek započal epidemií již před více jak 100 lety. Vysídlení dokonali komunisté v 50. letech, kteří v obavách před přílišnou samostatností Chevsurů místní tradiční strážce hřebene přestěhovali do nížin. Návrat do hor byl povolen až v dalším desetiletí, avšak do Muca se již život nevrátil. Jeho poloha je na kopci vysoko nad údolím řeky Andaki. Výhledy na ní nejsou pro člověka trpícího závratěmi. Ve vesnici jsou dodnes pohřebiště s lidskými ostatky. Dnes je v Muco guest-house a občerstvení s gruzínskými a chevsurskými specialitami.

Dalších 6 km za Mucem se nachází vesnice Ardoti se zbytky malého strážního hradu, u něhož je dnes malé obydlí se slunečním kolektorem a satelitem. Zde se cesta rozděluje. Na jih lze přes poloopuštěnou vesnici Chachabo dojít zpět do Vnější Chevsuretie za průsmykem. Na východ proti proudu řeky je naopak možné dojít až do Andaki (dalších 6 km) a dále přes průsmyk Acunta (3431 m) do údolí řeky Pirikiti Tušeti (Vnitřní Tušetie).