Moldávie mezi východem a západem

08.02.2011 16:56

Slavomír Horák, 4.6.2001

Seminární práce předmětu Koncepce a interpretace dějin VE II.

 

Moldávie je v současnosti ztracený stát mezi Rumunskem a Ukrajinou, který se sám sebe v posledních 10 letech definoval především jako „most mezi Východem a Západem.“[1] Tento postoj vyvolává úvahy, zda tato maličká země má předpoklady k úloze tohoto „mostu“, který se snažily v minulosti střední a východní Evropy vytvořit mnohé státy. Pro podobné postavení existuje několik základních faktorů, které určují úspěšnost (nebo neúspěšnost) této pozice a je otázkou, zda Moldavsko tyto faktory splňuje.

 

„Mosty“ ve střední a východní Evropě

 

Pojem „most mezi východem a západem“ se používal pro různé regiony, státy, historická období i souvislosti a také v závislosti na tom, co bylo myšleno pod pojmem Západ a Východ.

Do této kategorie je možno zařadit například území Osmanské říše a Turecka jako most mezi západním (resp. křesťanským) a východním (muslimským, tzv. Orientem) světem, který turecký autor 1. poloviny 20. století Ziya Gökalp charakterizuje jako „přináležitost k tureckému národu, muslimské náboženské komunitě a evropské civilizaci“.[2] Tato koncepce tureckého mostu se ostatně prosazuje i dnes, kdy je Turecko považováno za výspu západního světa s orientálními prvky.[3] V tomto případě lze hovořit o úspěšném „mostu“. Turecko je přes veškerou „orientalizaci“[4] dnes spíše součástí západního než východního světa, navíc ve svém regionu jako významný ekonomický významný hráč se strategickou polohou a aktivní zahraniční politikou, obrácenou do mnoha vektorů (Evropa, Blízký východ, Kavkaz, Střední Asie).

Koncepce „mostu“ se objevila zejména ve střední a východní Evropě. V první řadě jako produkt versaillského systému a porevolučního Ruska, kdy šlo o oddělení Sovětského Ruska, později Sovětského svazu, od západní Evropy sanitárním kordónem států (cordon sanitaire). Tato myšlenka byla naplno obnovena po druhé světové válce, a to ze strany Západu i Sovětského svazu,[5] kdy téměř každá země měla určitou koncepci své zahraniční politiky jako mostu mezi SSSR a Západem. Nejmarkantnější jsou dva pokusy o realizaci podobné politiky.

První z nich byla Benešova představa poválečného Československa jako mostu mezi západním a východním světem,[6] tedy mezi sférou vlivu USA a dalších západních mocností a Sovětského svazu. Tato koncepce však vznikla v nesprávném okamžiku (začínající studená a válka a faktické rozdělení Evropy mezi USA a SSSR) a navíc vycházela od státu, který byl sice ekonomicky relativně silný, ale v dané době byl fakticky subjektem mezinárodní politiky, a to v čistě sovětské sféře vlivu. Proto tato idea mostu zanikla v důsledku neexistence vůle k přiznání takového postavení ze strany velmocí. Pro Stalina by bylo poloautonomní postavení strategického území mezi Maďarskem a Polskem nepřijatelné a Spojené státy se evidentně nechtěly vměšovat do již respektované sovětské zóny vlivu.

Podobná koncepce jako u Beneše se objevila ve Finsku. Jejím autorem byl první poválečný finský president Juha Paasikivi a na rozdíl od Československa měla tato myšlenka díky příznivým faktorům vnějším (velmocenská politika) i vnitřním (slabá pozice komunistické strany) mnohem větší šanci na úspěch. Politika zachování dobrých vztahů se SSSR a samostatnost ve vnitřní politice vešla do dějin jako tzv. finlandizace.

Ve vývoji oblastí, které se v historii definovaly jako „mosty“, lze vystopovat jisté shodné atributy, které určují, kdy a za jakých okolností se mohou státy úspěšně stát takto přechodným útvarem mezi dvěma a více vyššími geopolitickými celky.

 

  1. Geopolitické postavení. Příslušná oblast se nachází na rozhraní dvou a více geopolitických skupin, aniž by by do jedné nebo druhé jednoznačně spadal, což byl případ Finska i Turecka. Dále se zde musejí spojovat geopolitické zájmy příslušných „táborů (skupin států apod.). Tento atribut tak nemůže být aplikován na Československo po 2. světové válce (1948 i 1968), kdy západní spojenci neměli výrazný zájem zasahovat do sovětské sféry vlivu.
  2. Historické souvislosti. Výše uvedená geopolitická pozice by měla být výsledkem určitého dlouhodobějšího historického vývoje, který podmiňuje zájem mnoha stran na určitém území (častý přechod mezi velmocenskými bloky, zájem o připojení daného území do sféry vlivu geopolitické skupiny apod.).
  3. Hospodářský význam regionu, které má „most“ tvořit (strategické suroviny – viz např. současný Ázerbajdžán, hospodářský význam nebo potenciál – opět příklad Turecka).
  4. Vnitřní faktor daného území. Vnitřní politika si je sama vědoma nutnosti profilace v rámci takového „mostu“. Tento faktor se však objevuje ve většině podobných koncepcí.

 

Kromě pojmu most je nutné definovat také současný Východ a Západ.[7] Hranice mezi těmito dvěma regiony nezmizela ani po skončení studené války. V politickém myšlení (na „Západě“ i na „Východě“) přetrvává určitá setrvačnost v těchto dvou pojmech, přičemž „východem“ je míněna oblast pod sférou vlivu Ruska a to, co je na „západě“ je naopak součástí jistého „západního bloku“ Evropy a USA.[8]

Je samozřejmé, že toto rozdělení je přísně účelové pro potřeby této práce, ale vychází z myšlenkového proudu, který má stále v evropském, americkém, ale i ruském uvažování stále svou váhu a v současnosti se zdá, že rozdělení Evropy na Východ a Západ bude nadále trvat přes značný teritoriální posun dělící čáry mezi těmito dvěma oblastmi na východ. K Západu se budou ve střednědobém horizontu řadit státy Střední a Východní Evropy (vč. problematického Pobaltí a států bývalé Jugoslávie), naopak ve sféře „východní“ zůstane většina současných států SNS pod vedením Ruska. Nehledě na diskuse o jednotlivých státech, které by měly patřit na jinou než zde uvedenou zónu (příklad Pobaltí, nadále Ruskem považované za zónu vlastních zájmů, nebo Ukrajina), nová hranice „západní Evropy“ momentálně vede  přibližně po výše uvedené linii.

 

Faktory ovlivňující možnosti „mostu“ v Moldávii.

Teritoriální faktor

Historicky je název Moldávie spojen se středověkým knížectvím, které je však dnes součástí Rumunska, takže zde zcela chybí územně-historická tradice. V podstatě si Moldavská SSR při svém vzniku vypůjčila tento název pro historickou oblast Besarábie a částečně i Bukoviny, podle některých autorů není vyloučeno, že tomu tak bylo záměrně vzhledem k případné anexi dalších území do Rumunska.[9] Tato konstrukce je však poněkud účelová a vychází zejména z rumunského pojetí Moldávie.

Faktem ovšem zůstává, že historicky podložený teritoriální základ Moldávie lze spatřovat v  regionu Besarábie, vymezené prostorem mezi řekami Prut a Dněstr. Za první pilíř moderní moldavské státnosti (formování Moldavské ASSR v meziválečném období) je však považováno území za řekou Dněstrem, tedy mimo historické hranice Besarábie, která se se stávající autonomní republikou sloučila až po roce 1940. Proto je Podněsterský problém dodnes pro Moldávii velmi citlivou záležitostí, která je srovnávána i s významem Kosova pro Srbsko.[10] I když jsou tyto dva problémy nesrovnatelné, je zcela jasné, že minimálně z ekonomických důvodů je pro Moldávii jakákoliv změna hranic, tím méně odstoupení Podněstří, nemožná.

Historický faktor  

Již od nejstarších dob byla oblast Besarábie (dnešní Moldávie) brána jako hraniční a zejména okrajové pásmo pro jakýkoliv dominantní útvar v regionu. V římském období sem moc impéria nezasahovala a v Besarábské stepi se naopak vytvářelo nástupiště pro výpady kočovných národů (Ostrogótů, Hunů a později i Avarů, Maďarů, Pečeněhů nebo Bulgarů). Moldavsko (v rozměrech pozdějšího Moldavského knížectví) bylo nejzápadnější výspou tzv. jižního stepního koridoru, který se táhnul od kazašských stepí až ke karpatskému oblouku. Odděleně od velkých evropských států se tak tento region stal ideální základnou pro tábory kočovníků. Tomu přispívala i úrodná půda, ze které kočovnické národy mohly získávat základní potraviny.

Prvním organizovaným státem, který tuto oblast ovládl, byla krátce Bulgarská říše (tedy opět turecká) a od 10. století Kyjevská Rus (Prut tvořil část hranic mezi Byzancí, později Bulharskou říší, a Kyjevem). Nutno ovšem podtrhnout, že Kyjev ovládal toto území spíše formálně a pokud zde byl nějaký zájem tak spíše jako pohraniční oblasti.

Po vzniku Moldavského knížectví ve 14. století byla oblast mezi Prutem a Dněprem zahrnuta do tohoto útvaru, včetně oblasti tzv. Budžaku, který spojoval dnešní Moldávii s mořem. Od roku 1812 došlo k odtržení Besarábie od moldavského knížectví a od této doby lze také hovořit o oddělení románského etnika od tradičních rumunských oblastí. V tomto období lze snad spatřovat počátky jakéhosi moldavského národa,[11] v době teprve začínajícího nacionalismu a národních obrození, které do Moldávie přišlo až koncem 19. století, ovšem značně pochybného. Přesto přechod tohoto území pod ruskou správu podle některých rumunských interpretací znamenal alespoň „osvobození románského národa od islámské nadvlády.“[12] Další autoři ukazují na okupaci a kolonizaci tradičních románských oblastí ruskými (rakouskými v případě Bukoviny) silami.[13] Ve druhé polovině 19. století však začíná postupné obrození moldavského etnika, nejprve na kulturní a později i politické bázi (mj. moldavské sociálně-demokratické hnutí založené v 80. letech 19. století - N. Codreanu, L. Dicescul aj.).

Tento stav vydržel až do roku 1918, kdy se hovoří o návratu, znovusjednocení nebo připojení těchto území pod tzv. Velké Rumunsko.[14]

Toto „jasné období“ podle rumunských zdrojů[15] a period úpadku podle sovětské historiografie skončilo obsazením této oblasti na základě tajných dodatků paktu Molotov – Ribentropp a následně okupováno společnou německo-rumunskou správou po přepadení Sovětského svazu v roce 1941. Faktem zůstává, že celá oblast byla oficiálně osídlena pouze Rumuny a moldavská národnost nebyla v rámci Velkého Rumunska uznávána.

Poválečné období je spojeno s definitivním zformováním Moldavské SSR, oddělením románských etnik a definitivnímu dotvoření tzv. moldavského národa, s jehož existencí se Rumuni nesmiřují lehce. Přes podobnou blízkost rumunštiny a moldavštiny však Moldavané mají zcela jednoznačný atribut národa s vlastním jazykem (písmo), kulturou, tradicemi a především historickým vývojem. Proto úvahy některých rumunských a moldavských kruhů na počátku 90. let o připojení „ztracených rumunských bratrů z Moldávie“ k Rumunsku nebylo úspěšné a vyvolalo pouze nespokojenost s menšinovou, ale ekonomicky významnou ruskou populací.

Geopolitický faktor

Z historického přehledu vyplývá, že současná Moldávie byla vždy v průsečíku mnoha zájmů. Postavení na vnějším okraji karpatského oblouku (z hlediska Evropy) nebo jako poslední rovná step před horskou soustavou Karpat (z pohledu „východu“) ji učinili regionem, který byl na jedné straně jakýmsi nárazníkovým pásmem. Nejprve mezi Římskou říší a nájezdy Hunů, Germánů a jiných „tzv. barbarských“ národů, později mezi vlivem Kyjevské Rusi a balkánskými státy, ještě později mezi Osmanskou říší, Rakouskem a Ruskem a nakonec mezi Rumunskem a Ruskem, resp. Sovětským svazem.

Ať již historická Besarábie byla v držení kohokoliv, po administrativní inkorporaci do určitého území se stalo toto zemí naprostým okrajem zájmu vládnoucí velmoci.

Oscilace Moldávie mezi Východem a Západem

V současné situaci formální nezávislosti Moldávie by se mohlo zdát, že jsou splněny všechny předpoklady k vytvoření „mostu mezi „západní Evropou“ a bývalými státy SSSR.

Deklarace prozápadního kursu Moldávie na počátku 90. let byla velmi zřetelná. V některých nacionalistických kruzích vznikly hlasy pro spojení historického území Besarábie s „mateřským“ Rumunskem. Tato myšlenka se však stala jednou z rozbušek, které odstartovaly krizi s Podněsterskou republikou. Po tomto konfliktu, ve kterém Kišiněv ztratil klíčové průmyslové oblasti, byla politická reprezentace nucena poněkud zmírnit své prozápadní tendence. Po zatím neúspěšném integračním protiruském pokusu v rámci formace GUAM (později GUUAM) se Moldávie po presidentských volbách na jaře 2001 opět přiklání k Moskvě. Je to dáno neuspokojením moldavských ambicí ze strany Západu a Rumunska, které vesměs prozápadní část inteligence zklamaly. Kišiněv očekával od Západu ekonomickou pomoc, která se nedostavila, a Rumunsko, které by mohlo mít potenciální velmocenské ambice na tomto území, naráží na ekonomické problémy v samotné zemi i na odpor části ruské populace (které navíc pomáhá nevyřešený podněsterský problém) k jakémukoliv náznaku sblížení s Rumunskem.

Rusko vábí Moldávii na tradiční vztahy, které se však v mnohých zemích post-sovětského prostoru (např. Zakavkazsko) staly zástěrkou pro prosazování ruských zájmů v daném regionu a nezdá se, že by podobný scénář neměl platit i v případě Kišiněva. Moldávie dnes, podobně jako i  jiné republiky, potřebuje prostředky pro svou skomírající ekonomiku z jakýchkoliv zdrojů a zájem ze strany významného státu nebo bloku. Protože Západ prakticky neprojevil zájem o vliv v oblasti mezi Prutem a Dněstrem, vedení v Kišiněvě se domnívá, že by tento příliv prostředků mohl téci z ruských zdrojů. Natažená dlaň zůstává i ve směru západním a výmyslem je vymyšlený konstrukt – „Moldávie jako most mezi východem a západem.“ Tato pozice však v žádném případě nechápe skutečné postavení Moldávie, které je historicky dáno zcela na okraji evropského dění. Fakt, že pro Západ není toto území strategicky zajímavé, vyhovuje tradiční zahraniční politice Moskvy, která je založena na ovládnutí určitého území přímou fyzickou nebo vojenskou kontrolou. Pro Rusko je však toto maličké území, vč. přihlédnutí k vojenské přítomnosti v Podněstří, klínem mezi Západní Evropou a Ukrajinou, klíčovou zemi, kterou Rusko momentálně potřebuje kontrolovat v rámci obnovení své velmocenské kontroly území bývalého SSSR. Velmocensky oslabenému Rusku se navíc hodí jakýkoliv, i sebemenší zisk, pro návrat a obnovení postavení na vnější i vnitřní scéně.

Závěr 

Aplikací atributů, které mohou mít vliv na postavení země jako „mostu“, lze zjistit, že situace Moldávie je v tomto směru velmi problematická. Přestože geograficky by mohlo jít o přechod mezi nově se formující hranicí „západního“ a „východního“ světa v Evropě (nebo také v úvodu definovaná sféra vlivu Ruska a západní Evropy), Západ spíše přiřazuje Moldávii do ruské oblasti zájmů. Ve sporadických prohlášeních, směřovaných k Moldávii se sice ukazuje na možnou integraci do evropských struktur, v současné době se takové prohlášení rovná spíše rétorickým frázím. Geopoliticky Moldávie vzbuzuje reálný nezájem Západu, který je dán historickou hraniční a hlavně marginální polohou tohoto území a stále více je naopak přitahována do ruského orbitu.

Ve vnitřním vývoji moldavské společnosti lze sice hovořit o reálné diskusi mezi současnou vládnoucí komunistickou stranou, která sleduje spíše proruskou orientaci a opozičními stranami, které se většinou kloní k úplné prozápadní orientaci nebo právě k myšlence „mostu“, na příkladu Československa nebo Finska je však viditelné, že o osudu marginálních území (a Moldávie má mnohem menší význam než obě uvedené země) s ambicí na vytvoření „mostu“ rozhodují spíše vnější faktory.

Moldávie tak sotva může docílit postavení „mostu mezi východem a západem“, proklamovaného některými moldavskými stranami (například křesťanští demokraté a jejich koalice[16]) a zdá se, že relativní bezvýznamnost této oblasti (zejména pro „západní Evropu“) se odrazí v budoucím postavení země jako hraničního území s prozatímní převahou ruského vlivu. 

Literatura

Hofbauer, Hannes – Roman, Viorel : Bucovina, Basarabia, Moldova, Editura Tehnica, Bucuresti 1995.

Koncepcija vněšněj politiki MID Respubliki Moldavia. www.moldova.md. (ověřeno 10.4.2001)

Lysjakova, L. M. : Ekonomika Respubliki Moldova : meždu Rossijej i Evropoj. In : Novaja Evrazija : Rossija i strany bližněgo zaruběžja (ed. Kožokina, E. M.), RISSI, Moskva, 1998, s. 5-36.

Moisuc, Viorica – Pompilia – Calafeteanu, I. : Unirea Basarabiei si a Bucovinei cu Romania 1917-1918 (Documente), Hyperion, Chišinau, 1995.

Šilova, R. A. : Otnošenija Moldavii so stranami Zapadnoj Evropy. In : Novaja Evrazija : Rossija i strany bližněgo zaruběžja, RISSI, Moskva, 1999, s. 68-111.

Vykoukal,  J. – Litera, B. – Tejchmann, M. : Východ, vznik , vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989,. Libri, Praha, 2000.

 

Poznámky

[1] Koncepcija vněšněj politiki MID Respubliki Moldavia, www.moldova.md.
[2] Gökalp, Ziya : Türkçülüğün Esasları.Kadro Yay, Istanbul, 1977. citováno podle Yaman, Ertuğrul : Türk Dünyası Ortak Edebiyatı, Türkiye diyanet Vakfı Yayınları, Ankara, 1998, s. 144.
[3] K diskusi o pozici Turecka mezi Východem a Západem se rozvířila diskuse na stránkách tureckého deníku Radikal v roce roce 2000 v souvislosti s pokračujícími rozhovory o přistoupení k Evropské unii.
[4] K problematice islámu v Turecku se v češtině vyjádřil naposledy Kropáček, L. : Islámský fundamentalismus, Vyšehrad, Praha, 1996, s. 178-184, nověji tentýž : Blízký Východ na přelomu tisíciletí, Vyšehrad, Praha, 1999, zejm. s. 265-267
[5] Pro sovětský postoj např. dokument „Zapiska zamstitělja narodnogo komissara innostrannych děl SSSR I. M. Majskogo narodnomu komissaru innostrannych děl SSSR V. M. Molotovu s priloženijem, 11.4.1944. In : SSSR i germanskij vopros.
[6] Např. Táborský, E. : President Beneš mezi Východem a Západem, Praha, 1993.
[7] Zde je myšlen Východ a Západ v čistě europocentristickém pojetí (Západní – Východní Evropa); tato práce nebude rozebírat rozdělení Západ – Orient, křesťanský – muslimský, evropský – asijský svět, ačkoliv např. v islámském pojetí mezinárodních vztahů se jedná o velmi důležitý, ne-li klíčový aspekt.
[8] V rámci americké školy je možné podobné dělení Evropy najít například u Brzezinského (naposledy Velká Šachovnice), v Rusku je nejznámějším příkladem Alexandr Dugin (Osnovy geopolitiki).
[9] Moisuc, Viorica-Pompilia : op. cit. s. 7 (prefata – předmluva)
[10] Hofbauer, Hannes – Roman, Viorel : op. cit., s. 140.
[11] Někteří autoři (mj. i Enciklopedija Naroy i religii mira, Boľšaja Rossijskaja enciklopedija, Moskva, 1999, s. 348-349) hovoří o formování moldavského národa již v době Moldavského knížectví. V této době však nebylyještě rozvinuty základy národa v současném pojetí.
[12] Hofbauer, Hannes – Roman, Viorel : op. cit., s. 51.
[13] Ukazuje se několik termínů užívaných pro toto období (1775-1812) v rumunské, německé a ruské historiografii – anexe (anexare, Annexion), připojení (alipire, Anschluss), sjednocení (unire, Vereiningung), inkorporace (incorporare, Einverleibung), okupace (ocupare, Besetzung). Podrobněji o této problematice Grigorovita, Mircea : Din Istoria colonizarii Bucovinei, Editura didactiva si pedagogica R. A., Bucuresti, 1996, s. 22 an.
[14] tamtéž s. 125 an. (zde se autor zaměřuje spíše na Bukovinu, ale podobné rysy lze aplikovat i pro Besarábii).
[15] Hofbauer, Hannes – Roman, Viorel : op. cit., s. 87-88.
[16] K politickému vývoji v Moldávii v 90. letech Horák, Slavomír : Politický vývoj Moldávie v letech 1990-2001. In: Euroasijský express, 2/2001, http://euroasia.zde.cz (adresa k 1.6.2001)