Václav Klaus se minulý týden vypravil na devítidenní návštěvu tří postsovětských republik Střední Asie – Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu. Nevymámil sice ani dolar českých pohledávek, ale podepsal dvě smlouvy s Kazachstánem (dohodu o ekonomické, průmyslové a vědecko-technické spolupráci a dohodu o spolupráci v oblasti posuzování shody vzájemně dodávaných výrobků), a užil si nadšeného přivítání, jaké pamatujeme z dob návštěv hlav spřátelených států světové socialistické soustavy. Kořeny Klausova zájmu o Střední Asii spadají asi do loňska, kdy si nejvyšší český představitel dobře popovídal s kazašským prezidentem Nursultanem Nazarbajevem při oslavách třísetletého výročí založení Sankt Petěrburgu.

Pán světla

Minulý týden už si mohli povídat přímo v nové rezidenci kazašské hlavy státu uprostřed supermoderního centra hlavního města Astany. Odtud vládne Nazarbajev pevnou rukou nad státem s významnými zásobami ropy, uhlí a větší části Mendělejevovy tabulky chemických prvků.
Většinu klíčových odvětví moci a ekonomiky státu také ovládá sám prezident, respektive jeho rodinný a rodový klan. Prostřednictvím svých dcer a zeťů má pod kontrolou média, politické strany, nejvýznamnější těžební společnosti i strategické podniky. Aby svoji moc posílil, neváhal ve druhé polovině 90. let přestěhovat hlavní město z tradičního kulturního a ekonomického centra Kazachstánu Almaty do stepí centrálního Kazachstánu. Současné hlavní město Astana je starším generacím známo jako Celinograd a po rozpadu SSSR se přejmenovalo na Akmola („bílý hrob“). Tento název však nezněl právě reprezentativně, a tak se město od roku 1998 nazývá Astana, tedy prostě „hlavní město“. Vybudování nového mocenského centra uprostřed stepi má posílit kontrolu nad menšími rodově-klanovými skupinami, ale také nad eventuální nespokojeností ruské populace, která obývá severní oblasti Kazachstánu u ruských hranic.
V zahraniční politice Nazarbajev, podobně jako všichni středoasijští „chánové“, miluje peníze z investic. Zahraniční firmy vědí, že v zájmu dobrých vztahů s mocí je vhodné odevzdat část zisku na „dobročinné účely“ – pochopitelně prostřednictvím tzv. veřejně prospěšných fondů, kontrolovaných Nazarbajevovou rodinou. I díky tomu se kazašský prezident v roce 1998 objevil v první desítce nejbohatších mužů planety. Avšak když jde o politiku, většinou se raději obrací k osvědčené Moskvě. Západ by se totiž mohl až příliš negativně vyjadřovat k demokracii nebo svobodě slova v zemi, zatímco Nursultan (v překladu Pán světla) raději o těchto principech jenom mluví a propaguje je navenek. Nejvíce odporující vůdcové politických stran jsou odesíláni pod záminkou různých kriminálních deliktů na nucené práce do stepí či v lepším případě do nucené emigrace.

Ostrůvek demokracie?

V kyrgyzském hlavním městě Biškeku čekalo Václava Klause setkání s fyzikem Askarem Akajevem, který již 14 let „demokraticky“ vládne malé a chudé zemi pod ťanšanskými velikány a Pamírským hřbetem. Demokracie v zemi hor teoreticky pokročila nejdále v rámci regionu – parlament není pouze poslušně hlasujícím sborem (byť nemá na skutečnou politiku výraznější vliv), existují zde opoziční politické strany (byť se kvůli manipulovaným volbám těžko dostanou k moci) a vydává se vůči prezidentovi umírněně kritický tisk (radikálnější noviny jsou pod různými záminkami zavírány). Samotný kyrgyzský prezident rád nazývá svou zemi „ostrůvkem demokracie“, na což mu až do konce 90. let skočila většina organizací sledujících stav demokratické ideologie ve světě. Jeho pověst se zhroutila v roce 2000, kdy vyhrál prezidentské volby po ústavních machinacích (teoreticky by neměl kandidovat vůbec, protože již vyčerpal dvě funkční období) a „uklizení“ nejvýznamnějšího protikandidáta Felixe Kulova na 10 let do vězení (za vlastizradu). Podobně jako v Kazachstánu, i v této malé republice rozhodují o všem místní rodinné vazby z regionu, odkud pochází prezident a jeho manželka. Demokratičnost Akajevovy vlády se projevuje především v tom, že své protivníky většinou neposílá na nucené práce do stepi jako Nazarbajev, ani je neoznačuje za teroristy jako uzbecký prezident Karimov. Jenom jim prostě nedá možnost fungovat v politice, případně jim občas zavře některé noviny.
Kyrgyzský lid má ovšem vesměs starosti existenčního rázu. Prezident naordinoval své zemi poměrně radikální reformy s použitím „šokové“ metody, kterou se nechal inspirovat v Rusku. V posledních letech otevřenost kyrgyzské ekonomiky a vstup do WTO sice nastartovaly růst ekonomiky, avšak hospodářský propad v letech 1990–1995 o více než 60 % pustil lidem pořádně žilou. Ještě štěstí, že mnozí z nich mohli odejít do Ruska, ať již za prací nebo natrvalo. Ostatní se snaží vyžít z obchodů mezi Kazachstánem, Čínou a Ruskem, případně ze zemědělství. Kyrgyzský stát do podnikání zasahuje relativně nejméně a i korupce je ve středoasijském měřítku nejmenší.

Vzkvétající Uzbekistán

V sovětsky megalomanském Taškentu přivítal Václava Klause prezident Islom Karimov. Taškentský chán je povoláním ekonom a bude se jistě chtít pochlubit svému kolegovi svou vzkvétající zemí. Uzbekistánu vládne od roku 1989, kdy byl představen tehdejšímu sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi jako čestný muž a nejlepší kandidát na tehdy uvolněnou funkci prvního tajemníka komunistické strany Uzbekistánu. Z křesla prvního tajemníka se stal prezidentem a s rozpadem Sovětského svazu i neomezeným vládcem nad „královstvím bílého zlata“, tedy bavlny, klíčové uzbecké plodiny. Kromě toho zřejmě tyje i z obchodu s afghánskými narkotiky.
V posledních letech přitáhla největší pozornost svými výstřelky krásná dcera prezidenta Karimova Gulnara, která se původně provdala za amerického podnikatele uzbeckého původu a zakladatele pobočky Coca-coly v Uzbekistánu Mansúra Maksudího. Po této investici se však stal americký byznysmen pro rodinu zbytečným. Před několika lety proto došlo k rozvodu a zabavení akcií poměrně prosperujícího podniku ve prospěch státu. Podobný příběh poznala i jedna česká firma z východních Čech, která vybudovala v Samarkandu prosperující pivovar. Po několika letech se tento podnik zalíbil prezidentovi a byl jeho dekretem zestátněn. Za takových podmínek hospodářské soutěže se není co divit, že proklamované úspěchy uzbecké ekonomiky vidí běžný Uzbek maximálně v televizi, případně v podobě stoupajícího počtu mercedesů v taškentských ulicích. Byrokratické obstrukce odrazují od soukromého podnikání, platy ve státní správě a státních podnicích stačí sotva na uživení rodiny, a tak často zbývá jen cestovat za prací do Ruska, kde Uzbeci pracují především jako stavební dělníci.
Opozice to v Uzbekistánu nemá lehké. Prezident Karimov s oblibou označuje své protivníky za islámské extremisty a wahhábity, tedy přívržence radikálního proudu islámu, který dominuje v Saúdské Arábii. Bezpečnostní složky s nimi mají snadnou práci – poznávacím znamením stoupenců těchto proudů je pro ně jednoduše plnovous na tvářích mladších občanů. Ti jsou většinou bez práce a z nedostatku příležitostí se skutečně mohou přidat ke komukoli, kdo je ochoten zaplatit, a to klidně i ve jménu Boha milosrdného a slitovného.

Autor působí na katedře ruských
a východoevropských studií FSV UK.

Autor: Slavomír Horák (slavomir.horak(a)post.cz)