Türkmenbašy, společnost s ručením plynovým

08.02.2011 15:21

Nový Prostor, 24.1.2005.

„Turkmenistáne, milovaná vlasti, můj rodný kraji, v srdci a v mysli jsem vždy s Tebou. Ať mi odpadne ruka za nejmenší zlo, které Ti učiním. Ať mi upadne jazyk za nejmenší klevetu proti Tobě. Kdybych zradil milovanou vlast, Velikého Saparmurata Türkmenbašyho, svatého vzoru Tvého, nechť se mi zastaví dech.“ (oficiální přísaha Turkmenů)

 

Turkmenistán je jednou z posledních zapomenutých skanzenů totalitarismu. Skanzenů, o nichž se zřejmě mluví nejméně. Již téměř dvacet let vládne tomuto kousku země bývalý první tajemník komunistické strany Turkmenistánu Saparmurat Nijazov. Co je tento muž zač a odkud se vzala jeho diktatura?

 

Životopis turkmenského chána

Současný turkmenský vůdce prožil těžké dětství. Podle oficiálních pochlebovačů a ideologů totiž nikdy nepoznal svého otce. Narodil se údajně v roce 1941, tedy v době, kdy Sovětský svaz zachvátila válka a odvody zasáhly i od fronty vzdálený Turkmenistán. Otec Atamyrat Nijazov byl jako politruk povolán do války a naposledy tak mohl spatřit svou rodinu i rodnou zem. Dojemný záběr z loučení s rodinou dnes najdeme na zlaté plaketě v monumentálním vzpomínkovém komplexu vybudovaném v rodné vesnici Nijazova. Atamyrat padl ve válce a jeho údajné ostatky byly převezeny do rodného Turkmenistánu až v roce 2001. Dnes je z něho dvojnásobný hrdina Turkmenistánu in memoriam a jeho jménem bylo nazváno město Kerki na východě země.

Ani jeho matka a sourozenci nedopadli dobře. V roce 1948 totiž Ašchabad a okolí postihlo ničivé zemětřesení. Při něm zahynula celá rodina Nijazovovů s výjimkou budoucího prezidenta země. Tuto událost dnes připomíná jeden z hlavních ideologických památníků v centru dnešního Ašgabatu. Představuje býka, který nese Zemi na jednom místě zničenou zemětřesením. Z něj vyrůstá postava umírající ženy-matky, která drží v rukou malého zlatého chlapečka. Analogie se současným prezidentem není zdaleka náhodná. Jako správný syn si váží svých rodičů a v současné době tak představuje svou matku Gurbansoltan Edže jako vzor turkmenské ženy a matky.

Malý Saparmurat tedy zůstal sám a byl umístěn v dětském domově. Na tato léta zřejmě nikdy nezapomněl, a proto byla jako jedna z prvních významnějších staveb v rámci kompletní přestavby hlavního města realizována moderní stavba sirotčince.

Když budoucí turkmenský prezident povyrostl, dostal se na studia techniky v Leningradu, na nichž podle svých vlastních vzpomínek seděl dny i noci v místních knihovnách a studoval dějiny svého národa (podle vzpomínek jiných se však po nocích zabýval zcela jinými „zábavami“).

Od 60. let jeho kariéra pomalu, ale jistě stoupala. Postupně rostl v hierarchii turkmenské komunistické strany. V polovině 80. let byl do čela sovětského impéria zvolen Gorbačov a v rámci své nové politiky vyměnil vedoucí představitele komunistických stran ve všech sovětských republikách Střední Asie. Přes 70 let budování komunismu zde nedokázalo narušit boje tradičních místních klanových, regionální nebo kmenových elit. Nejinak tomu bylo i v Turkmenistánu, kde boj o moc tradičně zuřil mezi příslušníky tzv. Achalských Tekkinců, kteří obývají centrální část země v okolí hlavního města. Saparmurat Nijazov sice tehdy nepatřil ke špičkám tohoto klanu. Jako sirotek nebyl silně zapleten do systému rodinných a klanových vztahů, a to mu spolu s ruskou manželkou dodávalo kredit. Navíc dokázal přesvědčit Gorbačova, že je plně oddán duchu perestrojky, proto na své jmenování nemusel dlouho čekat. Začala tak éra Saparmurata Nijazova, na níž učebnice turkmenských dějin budou zřejmě ještě dlouho vzpomínat.

Od prvního tajemníka k prorokovi

Dokud byl Gorbačov u reálné moci, Nijazov se nijak zvlášť samostatně neprojevoval. Jeho diktátorské vlastnosti se projevily až v roce 1991, kdy mu samostatnost, podobně jako v ostatních středoasijských zemích, spadla tak trochu nechtěně do náruče. Avšak v místních poměrech se Saparmurat Nijazov dokázal zorientovat velmi rychle. Podle vyprávění jednoho z opozičních představitelů byl veden svým neomylným věšteckým pudem (na jednom ze zasedání vlády údajně začal přivolávat déšť). Nový nezávislý Turkmenistán začal přetvářet podle svých představ. Jako jednu z prvních věcí se začal zbavovat jakýchkoli náznaků opozice. Svým novým „poddaným“ však slíbil vybudovat středoasijský „Kuvajt“ založený na obrovských zásobách zemního plynu. Již na jaře 1992 si nechal oficiálně prohlásit vlastní kult a o rok později mu nejvyšší orgán Lidové shromáždění (Halk Maslahaty) přidělil první z dlouhé řady titulů – Türkmenbašy. Oficiálně se překládá jako Otec Turkmenů, avšak přesněji by to znělo „Hlava Turkmenů“, jenže za to už by autor takového výroku mohl sedět ve vězení uprostřed turkmenské pouště za urážku prezidenta.

Jedním z prvních a zároveň i posledních populistických opatření, které měly dopomoci obyvatelům k bohatství, se stalo zavedení bezplatného plynu, elektřiny, vody a soli. Leč elektřina zdaleka všude nesvítí, navzdory ohromným zásobám mohou mnozí obyvatelé o plynofikaci jenom snít. a voda je v pouštní oblasti zvláště ožehavým problémem.

Zato se brzy povinně začala ze všech koutů země, ze všech škol, závodů a státních zařízení ozývat přísaha věrnosti prezidentovi, která uvozuje tento článek.

S demokratickými změnami si nový vládce Turkmenistánu nedělal těžkou hlavu. V turkmenské ústavě sice je hned v prvním článku zmínka o zárukách demokracie. Velký vůdce však pochopil demokracii poněkud v jiném duchu. Vždyť jej miloval jeho vlastní národ, proč by tedy bylo nutné vyhlašovat takové nesmysly jako prezidentské volby. Zmíněný Halk Maslahaty, který oproti všem zvyklostem zastřešuje všechny tři mocenské složky v zemi, v roce 1999 prohlásil za „obrovské zásluhy o nezávislost a rozkvět Turkmenistánu“ Türkmenbašyho za doživotního prezidenta.

V této době Jeho ideologové pracovali na tom, aby byla jeho osoba téměř zbožštěna. Neuspěl však s pokusy hledat mezi svými předky Proroka Muhammada nebo alespoň Alexandra Makedonského. A tak se prezident musel spokojit s „pouhým“ Vůdcem (Serdárem) všech Turkmenů světa. Už jenom proto byl s naprostou samozřejmostí uznán za Proroka turkmenského lidu. Podle vyjádření jeho dvorních ideologů byla tato skutečnost naprosto evidentní a nebylo nutné nic dokazovat. Zvláště poté, co byla představena jeho základní „prorocká kniha“, tzv. Ruhnama. Tato kniha vyšla v tisícových nákladech v několika jazycích, včetně češtiny (to si ovšem jedna česká firma potřebovala udělat dobré jméno u Serdára). V knize se dočteme o dějinách, tradicích Turkmenského národa, stejně jako o jeho světlé současnosti a ještě světlejší budoucnosti, která bude vyjádřena právě začínající „zlatým stoletím turkmenského lidu“. Bez znalosti této knihy se běžný Turkmen nedostane na univerzitu, nemůže napsat žádnou práci či článek. Naštěstí bude mít nastupující generace v tomto oboru dokonalé školení v podobě četných povinných soutěží v přednesu Ruhnamy. Některých z nich se účastní i sám prezident a vítězové jsou odměňovány svazky dolarových bankovek, které má „milovaný“ vůdce vždy při sobě. V loňském roce byl slavnostně předveden druhý díl tohoto svěžího dílka, který rozpracovává a doplňuje některé ideologické aspekty.

Türkmenbašy, společnost s ručením plynovým

Jak již bylo řečeno, hlavním bohatstvím Turkmenistnánu je plyn, bavlna a v poslední době rovněž obchod s afghánskými narkotiky. Z těchto tří artiklů také pochází dnešní bohatství Türkmenbašyho a jeho rodiny (v této oblasti se údajně angažuje především skupina okolo jeho syna). Obvinění z obchodu s narkotiky nebo z jejich užívání je vhodnou záminkou k odstraňování nepohodlných osob z turkmenské politické a ekonomické elity. Sběr bavlny a navazující textilní průmysl se zase stal výnosným „lénem“ jeho tureckých podporovatelů a poradců. Od nich plynou tučné „desátky“ na prezidentova konta ve Švýcarsku, Rusku, Německu a Francii.

Zato obchod s plynem drží prezident pevně ve svých rukou a pokud se s ním umí jednat (tedy uplácet a pochlebovat), je vždy k dohodnutí. Zatím nejlépe to s ním pořád umí Rusové. Prezident Putin před necelými dvěma roky posvětil dohodu na exkluzivní prodej turkmenského plynu koncernu Gazprom, který těmito dodávkami zásobuje ruský trh. Část modrého plamínku z této podivné země, však končí i v dalších státech SNS, především na Ukrajině a menší díl putuje plynovody až do střední  a západní Evropy. Pravda, platební neschopnost ukrajinské vlády již způsobila, že se Kyjev stal největším dlužníkem pána Ašgabatu. Výměnou za tyto dodávky však získává bartrově některé strojírenské zboží, za něž by jinak musel zaplatit. Takto může ukrajinské traktory bezplatně rozdávat vybraným zemědělcům. Jinak ovšem „plynové valuty“, které neskončí na osobních účtech prezidenta, tečou převážně na monumentální stavby a památníky v hlavním městě, případně na výstavbu infrastruktury, například na dálnici do Saparmuratovy rodné vesnice nedaleko Ašgabatu.

 

Téměř zbožštělý prezident s pohádkovým bohatstvím, vůdcovy mramorové, žulové a zlaté pomníky a sochy v různých velikostech nebo jeho fantasmagorické výplody, to je vnější fasáda. Za ní se skrývají životní problémy obyvatelstva, které patří k nejvíce zbídačelým národům bývalého sovětského impéria. Případy hladovění, násilná a svévolná přestěhování celých vesnic a téměř naprosté vyloučení obyvatel neturkmenského původu z většiny funkcí jsou dnes bohužel normálním jevem turkmenské reality. O výměně moci se mluví pouze v některých opozičních kruzích již pěknou řádku let a stále nic.

Publicistika

Je podle Vás správné, že se olympiáda koná v Rusku, v zemi, která se chová v rozporu s olympijskou chartou?

15.03.2016 19:25
Olympijské hry bohužel již dávno ztratily mnohé ze svých starořeckých ideálů (a i ty byly v novodobých dějinách značně idealizovány). Navíc se do hry logicky dostala komerce a v olympijském hnutí se točí neskutečné peníze. Proto je také pořadatelství olympijských her přidělováno těm zemím,...

Co čekat od Ruska a co může Evropa dělat?

03.03.2014 21:55
Krym plavně a celkem klidně přešel do rukou Ruska. Budeme ještě nějakou protestovat, budeme zavádět sankce vůči Rusku, budeme jej vylučovat z mezinárodních organizací, můžeme dokonce zmrazit alespoň některé účty některých ruských občanů v EU apod. To ale vedoucím činitelům v Kremlu bude vadit jenom...

Pardubice - historie

14.02.2011 23:47
První písemná zmínka v okrese je dochována z roku 1086, hlásící se k založení benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem. O městě v Pardubicích se prvně zmiňuje bula papeže Bonifáce VIII. z roku 1295, kterou vzal pod svou ochranu klášter cyriaků. O necelých 50 let, kolem roku 1340,...

Moldávie mezi východem a západem

08.02.2011 16:56
Slavomír Horák, 4.6.2001 Seminární práce předmětu Koncepce a interpretace dějin VE II.   Moldávie je v současnosti ztracený stát mezi Rumunskem a Ukrajinou, který se sám sebe v posledních 10 letech definoval především jako „most mezi Východem a Západem.“[1] Tento postoj...

Bezprostřední reakce sovětského tisku na listopad 1989 v ČSSR

08.02.2011 16:32
Slavomír Horák, 2001   O událostech ze závěru roku 1989 v Československu bylo popsáno již mnoho papíru. Zatím však nebyl nikdo, kdo by se v našich poměrech zabýval vývojem situace tak, jak jej mohly vnímat různé vrstvy sovětských lidí – od nejvyšších špiček z okolí Gorbačova...

10 let po rozpadu SSSR - deziluze pokračuje.

08.02.2011 16:27
Slavomír Horák Literární Noviny, 35/2001 (29.8.2001), s. 7. Na počátku 90. let jsme mohli sledovat postupnou agónii "prvního státu dělníků a rolníků", V těchto dnech si připomínáme 10 let protigorbačovského ("někdy také označovaného za "neostalinský") puč, který předznamenal konec "země, kde zítra...

Osobnosti v Tádžikistánu

08.02.2011 16:01
Slavomír Horák Bústán. Bulletin česko-íránské společnosti č. 3, 2000, s. 57-58   V 1. čísle Bústánu jsme ve zprávách informovali čtenáře, že Prahu a Karlovy Vary navštívil president Tádžické republiky s početným doprovodem průmyslníků a osob z okruhu politiky. Tato událost...

Islámská strana Obrody Tádžikistánu. Хизби нахзати исломии Тoджикистон

08.02.2011 15:55
Slavomír Horák Euroasijský express, 1.4.2001,   Islámská strana obrody je v současné době zřejmě rozhodujícím činitelem tzv.Spojené tádžické opozice, která byla jednou ze dvou hlavních válčících stran v nedávné občanské válce. Její představitel Said Abdullo Nurí podepsal mírovou dohodu 27. ...

Další horké léto pod pamírskými ledovci

08.02.2011 15:53
Euroasijský express, 1.6.2001 Slavomír Horák V roce 1999 se ve Střední Asii opět po několika letech ozvaly výstřely. Tehdy málo známá skupina ozbrojenců vtrhla do zapadlé kyrgyzské oblasti Batken, zajala čtyři japonské geology a jejich průvodce. Ukázalo se, že jde o ozbrojenou složku tzv....

Ambice uzbeckého vůdce

08.02.2011 15:47
Infoservis.net, 27.11.2001 Slavomír Horák Uzbekistán je klíčovým státem Střední Asie. Sousedí s Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem, Turkmenistánem a Afghánistánem. Má největší počet obyvatel v regionu (okolo 25 miliónů) i relativně velký ekonomický potenciál - ropu a zemní plyn, barevné...
1 | 2 >>