Bombardování Íránu, část druhá. Bez jasného plánu poválečné stabilizace hrozí chaos, násilí a regionální odplata
Po 12-denní válce v roce 2025 USA a Izrael roztočily druhé kolo bombardování Íránu s cílem změnit jeho režim. Tento moment byl očekáván již po několik týdnů, kdy se do okolí Íránu stahovala americká vojska se zcela jednoznačným cílem a čekalo se pouze na vhodnou chvíli. Z krátkodobého hlediska se jedná o další „spektakulární akci“ prezidenta Trumpa, tohoto samozvaného „největšího mírotvůrce“, který patrně musí začít další válku, aby jí mohl slavně ukončit „skvělým mírem“. Kromě toho jde o vhodnou a pragmatickou záminku pro Izrael, aby zničil svého největšího soupeře. Jenomže historie nás učí, že rozvrátit špatný pořádek je velmi snadné, ale zavést pořádek je velmi obtížné. A tak to asi dopadne s touto válkou. Celý rozměr má několik dimenzí.
Začněme vnitroíránskou rovinou. Nebudu se bavit o charakteru íránského systému, jeho represivních složkách, které v nedávné době při potlačení celoíránských protestů provedly masakr pravděpodobně nižších desítek tisíc lidí. Zejména mladá generace (i když ne všichni) je výrazně protirežimní a, ano, lze do určité míry říci, že nebude na Blízkém východě více proamerických mladších lidí. Je také dokonce možné, že současný režim tak, jak jej známe, padne. Potom se nabízí otázka: co dál? Má Izrael či USA nějaký plán, co dělat dále? „Milí Íránci, svrhněte si svůj nenáviděný režim. Máte jedinečnou šanci,“ vzkazuje Trump do světa i do Íránu. Jenže, jaký nový režim nastolit? Vrátíme syna do země posledního íránského šáha? O koho se může tento princ opřít a kdo jej bude podporovat? A hlavně, pomyslel někdo na to, kolik lidí jej bude v Íránu nenávidět? Co udělají dosavadní stoupenci režimu (a že jich není málo)? Co ozbrojené složky současného režimu? Kdo je odzbrojí a budou tito akceptovat nějaký nový systém? Izraelské a americké útoky setnuly hlavy nejvyšším pohlavárům, ale co ty tisíce, by desítky tisíc pěšáků revolučních gard, lidí středního a vyššího velení represivních složek či armády? Ti mohou klidně bojovat do posledního dechu, protože jim jde doslova o krky. Pozorujeme tak krok A, ale nevíme, zda je připravený nějaký alespoň dočasný sjednotitel pro krok B. Pochybuji o tom a pochybuji i o tom, že by takového spasitele akceptovala většina íránské společnosti jenom na základě leteckých úderů. Jednak i bezhlavé vedení systému bude kopat okolo sebe a z nastalého možného chaosu a bezvládí vyjdou ti nejsilnější, hlavně ti, co mají zbraně. A těmi nejsou bezbranní obyvatelé Teheránu na ulicích, nýbrž stoupenci současného režimu, bránící (logicky) svou existenci. Výsledek? Potlačení všeho s ještě větší brutalitou a radikálnějšími vládci nebo válka skupin. Budu velmi rád za jiný vývoj, ale bohužel takto může vypadat Írán během několika týdnů až měsíců.
V regionu bude mít z oslabeného Íránu radost hlavně Izrael, částečně (a možná dočasně) některé státy Zálivu. Izrael znovu prokázal svou schopnost vést bojové operace nehledě na hranice a nehledě na souhlas příhraničních států. Také ještě výrazně omezí íránské proxy síly ve svém okolí, již tak oslabené v posledních letech. A co další arabské země? Írán vystřelil salvy do několika arabských zemí. Zdánlivě (a alespoň krátkodobě) budou v Kuvajtu, Kataru, Emirátech a jinde naštvaní na Írán. Fajn, ale pokud válka nebude pouze bleskovou a přesnou operací, která za pár dní skončí rozvratem v Íránu a odpor íránských ozbrojených sil vůči těmto zemím bude pokračovat, ať již v jakékoliv podobě, potom není vyloučeno (ba dokonce je to dost pravděpodobné), že se (jako již několikrát v minulosti) antiíránský postoj změní na odpor k tomu, kdo situaci reálně způsobil – tj. USA a jeho spojenci Izraeli. Vyvolat antiizraelské a antiamerické vášně není v regionu nic složitého. Vzpomeňte, jak byli spojenečtí vojáci a novináři vítáni v letech 2001–2002 v Afghánistánu, aby se za pár let stali „niruhá-je ešghálí“ (okupační jednotky). Bombardování bohužel nejsou jenom přesné operace a oběti na životech (již hlášené z blízkovýchodních zemí), stejně jako ekonomické škody se mohou brzy obrátit proti jejich strůjcům.
A nakonec globální rovina. Svět, kdy se nenapadaly jednotlivé státy a hranice byly nedoktknutelné, je pryč. Už se nemusíme bavit o neporušitelnosti hranic a nezasahování do vnitřních záležitostí toho nebo jiného státu. Kdo je silnější, vyhrává a diktuje. V ideologické rovině je úplně jedno, že Rusko je agresorem na Ukrajině a vede proti ní dobyvačnou a vyhlazovací válku s úmyslem vymazat z mapy tento „stát 404“, jak někdy ruští propagandisté Ukrajinu nazývají. Když mohou Američané změnit teroristický režim v Teheránu, my taky můžeme chtít změnit „nacistický režim“ v Kyjevě, který nás ohrožuje. V čem jsme, my Rusko, horší? Vojenské a ekonomické ztráty Vladimira Putina a jeho okolí fakt nezajímají. Mají času a sil dost a (alespoň podle své logiky) vydrží více než Ukrajina a její spojenci. Navíc, teď bude pozornost soustředěna zase na Blízký východ. Ti zaslepení Evropané, kteří stále pomáhají „ukronacistům“ dají konečně pokoj a my konečně splníme „cíle speciální vojenské operace“. Tento vývoj rozhodně není v českém zájmu. Nemluvě o dalších státech, které teď nemusí ctít už vůbec nic. Čína klidně může zabrat Tchaj-Wan, protože na něj má přece právo, je silnější a USA, které slíbily ostrov chránit, mají jiné starosti. Ostatně, čím více raket se vystřílí teď na Teherán, tím méně jich zbyde na obranu Tchaj-peje. Nemluvě o jakékoliv další změně hranic, napadení kohokoliv na kohokoliv a zbrojení jedněch proti druhým.
Výsledek celé akce bude rozvrácený Írán, prezident Trump další rok bez vytoužené Nobelovy ceny (což jej jistě opět vytočí doběla), nestabilní (a potenciálně antiamerický a antievropský) Blízký východ, problémy východoasijských i evropských ekonomik a definitivní potvrzení práva silnějšího po celém světě. Nechci kritizovat rozhodnutí, které již padlo, jenom upozorňuji na možné důsledky. Rozvrtáme-li vosí hnízdo, obvykle vyletí hejno vos. Pokud se v této pochmurné vizi budoucího světa mýlím, velmi rád za nějaký čas uznám svou chybu.
DODATEK: PO dvou dnech nejistoty se zdá, že íránský režim bude pokračovat v obměněné podobě i nadále. Tato obměna je sice nenadálá, nicméně mohla přijít již dříve v souvislosti s náhlou smrtí Chámeneího (bylo mu 86 let a byl nemocný). "Poprava" nejvyššího íránského vedení izraelskými a americkými útoky bude znamenat především následující důsledky:
1) Do čela íránského vedení bude zvolen minimálně "dočasný" kandidát (připomínám, že i Chámeneí byl v roce 1989 zvolen jako "dočasný" vůdce), který se však v nastalé situaci těžko rekrutuje z řad umírněných duchovních. Spíše lze očekávat (a nové vedení Íránu to tak bude i vyžadovat) nekompromisní postoj vůči jakýmkoliv jednáním o omezení jaderného programu či vývoji raket.
2) Represe v Íránu (forma biče) se mohou ještě zvýšit, jakkoliv není vyloučeno určité oslabení minimálně po dočasnou dobu (forma cukru). Íránský režim samotný je sice otřesený, nicméně nějaká alternativa v podobě opozice či instalace figury zvenčí (ať již by to byl syn bývalého šáha nebo kdokoliv jiný) je slabá a i kdyby někdo takový přišel k moci, bude jen obtížně (spíše je to nemožné) bojovat s mnoha miliony stoupenců stávajícího režimu a především s jeho protagonisty s paramilitárními strukturami. O utopických snech, jako je instalace demokracie, asi netřeba hovořit. Ostatně i tento hypotetický scénář by pravděpodobně dříve či později vedl k novému teokratickému režimu, tentokrát "demokraticky zvolenému".
3) Regionálně se Izraeli podaří jeho taktický cíl dočasného omezení íránského jaderného programu, který by jej mohl ohrožovat. Paralelní útoky v severním Libanonu zase omezují bezprostřední nebezpečí.
4) Válka v této intenzitě nemůže trvat dlouho, neboť ani na izraelské, ani na americké straně (tím méně na íránské) bude dost raket na takovýto drahý a náročný boj (ano, izraelské letouny mohou celkem neomezeně létat nad území Íránu, nicméně je otázka času, kdy si Írán najde způsoby, jak zjišťovat starty izraelských letadel směrem na východ).
5) Nastupující ekonomická krize (zejména pokud jde o dovoz energetických surovin) nahrává Rusku, které bylo do pátku stále více oslabováno silnější kontrolou stínové flotily a pádem cen ropy a zemního plynu. Jeho příjmy (a tím i peníze na financování války na Ukrajině) tak porostou.
Můžeme tak položit klasickou otázku "qui prodest".