Rusko, Ukrajina, "druhá plynová válka" a Střední Asie

Rozhovor AMO

Rusko, Ukrajina, „druhá plynová válka“ a Střední Asie

(2009)

1. Předminulý víkend bylo konečně dosaženo dohody o ukončení sporu, který mezitím vešel ve známost jako „druhá plynová válka“ s narážkou na první konflikt, který se odehrával před třemi lety. Myslíte si, že je reálné v krátkodobém časovém horizontu (1-2 roky) předpokládat nový rusko-ukrajinský konflikt o dodávky plynu, který by mohl mít podobné následky jak v uplynulých třech týdnech?

Na postsovětském prostoru se odehrávají vzájemné mocenské boje, namířené jak dovnitř, tak i navenek. Navíc je politická a ekonomická situace značně personifikovaná – tj. do popředí mnohem více než v západní Evropě vstupuje do hry charakter příslušných osobností a jejich osobní vztahy (opět jak v domácím, tak i v mezinárodním prostředí).

Z tohoto důvodu není zahraniční politika žádného státu na území bývalého SSSR, stejně jako chování jejich hlavních aktérů, dost dobře předvídatelná. Podle mých informací bylo na papíře dosaženo standardní dohody o dodávkách zemního plynu na Ukrajinu, stejně jako o tranzitu plynu přes Ukrajinu dále do Evropy. Standardní myslím podobnou jako má větší část zbytku Evropy. Tato dohoda by tedy alespoň teoreticky měla odstranit každoroční handrkování o cenu zemního plynu, která byla stanovována obvykle na kalendářní rok dopředu. Jinak řečeno, jednání o nové ceně obvykle přicházela v době vyšší spotřeby plynu v zimním období a je jasné, kdo měl v této situaci při jednáních navrch. Od nynějška by se cena měla stanovovat s ohledem na cenu ropy.

Na druhé straně však nelze, z výše uvedených důvodů, vyloučit jakoukoliv další záminku k tzv. uzavření kohoutků, neboť podmínky dohody jsou z hlediska Ukrajiny problematické. Na jedné straně by Ukrajina chtěla být považována za „normální“ stát západoevropského střihu, na druhé straně žádá nové a nové slevy. V otázce plateb za plyn se zde navíc přidává chronická neschopnost ukrajinského státního rozpočtu platit za dodávky plynu. To bude důležité zvláště v tomto roce, kdy se Ukrajina i Rusko zmítají v krizi. Ceny plynu jsou pro Ukrajinu vyšší než v minulém roce, příjmy do rozpočtu jsou očekávány na stagnující úrovni a Ukrajina vyjednává s Ruskem o úvěru na zalátání rozpočtu. Rusko se sice i v této situaci snaží rozdávat úvěry na všechny strany tak, aby si bývalé sovětské republiky více připoutalo k sobě, na druhé straně může vyžadovat všechny platby v termínu mnohem tvrdším způsobem, protože samo bude potřebovat jakékoliv prostředky.

Výsledkem pak může být ještě horší platební morálka Ukrajiny před Ruskem, Gazprom (a potažmo Rusko, bude vyžadovat přesné splácení dluhů dle dohod a máme tu novou záminku k zastavení dodávek plynu (či k jiným sankcím), tentokrát nikoliv na přelomu roku, ale v průběhu roku, kdykoliv se to bude hodit.

2. Byl podle Vás konflikt politického nebo ekonomického charakteru? Nebo kombinací obou?

Jak vyplývá z předchozí odpovědi, tak jde o kombinaci obojího. Rusko zdůvodňuje spor čistě ekonomickými důvody a má do určité míry pravdu. Na Ukrajině naopak považují spor za vysloveně zpolitizovaný a mají také pravdu. Navíc je veřejným tajemstvím, že v Kremlu nemají rádi ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka (o premiérce Tymošenkové nemluvě), takže zde máme i onen osobnostní charakter celého sporu.

3. Myslíte si, že jedním z cílů Gazpromu byla mobilizace podpory evropských zemí pro budované plynovody South Stream a North Stream, které mají obcházet nejen Ukrajinu, ale i Rusku nepříliš nakloněné Polsko a pobaltské státy? Může v těchto snahách uspět?

To nemohu vyloučit, ačkoliv na tuto otázku by Vám odpověděl patrně někdo z Gazpromu. Upřímně řečeno, Evropa potřebuje pro své rostoucí potřeby jak Ukrajinu, tak Severní Proud (na kterém trvá zejména Německo, což je vcelku pochopitelné). Jižní proud se zase bude hodit Itálii, o balkánských zemích nemluvě. Je tedy jasné, že dokud budou tyto dva plynovody prosazovat silné západoevropské státy s rozhodujícím vlivem v EU, tak bude pokračovat snaha o jejich výstavbu. A to navzdory přáním středo- a východoevropských zemí. Pro ty je zase důležitý plyn přes Ukrajinu, pro něž řada zemí dosud nemá alternativu. V České republice jsme na to ještě dobře, protože máme dodávky částečně z Norska a částečně by přes naše území měla vést větev Severního proudu, jehož kapacita může být v případě dalšího ukrajinsko-ruského spory navýšena. Čili, North Stream je i v zájmu České republiky. Sečteno a podtrženo, různým státům EU by se hodily všechny tři plynovody a k tomu případně ještě Nabucco, i když to je schopno dodávat pouhých 30 mld³, což je relativně málo s ohledem na perspektivu evropské spotřeby.

Musíme však počítat s tím, že do budoucna může mít Rusko problém se zaplněním všech tří plynovodů. Zvláště za současné finanční krize vystupuje do popředí zadluženost ruského státního monopolu Gazprom. Z toho potom vyplývají nedostatečné investice do otevírání nových ložisek. Již nyní jsou dodávky pro Evropu i pro domácí ruský trh doplňovány nákupem plynu ze Střední Asie.

4. Povede celý konflikt k ještě většímu rozdělení evropských států, týkající se vnímání Ruska a jeho role v evropské energetické bezpečnosti, anebo budou další kroky směřovat spíše k sjednocování postojů na toto téma?

Evropa není v energetické oblasti a jejich perspektivách příliš jednotná. Ostatně to neplatí pouze pro energetiku. Už jsem zmínil zájem na stavbě zmíněných plynovodů ze strany některých evropských států a naopak protlačování jiných plynovodů jinými státy. Z tohoto důvodu vidíme stále stoupající množství deklarací na podporu těch či oněch projektů, nicméně jejich skutečná realizace se odehrává v momentě, kdy existuje podpora ekonomicky silných států EU. Proto se například již North Stream staví, zatímco například o Nabuccu se nadále vedou rozhovory.

Také patrně nelže očekávat příliš velké změny v myšlení jednotlivých evropských států. Když půjde do tuhého, tak jednotlivé státy budou vždy spíše kopat za sebe, než za celou Evropu (to je také vidět na současných antikrizových opatřeních v jednotlivých státech EU). V Moskvě mi s humorem říkají, že je to pro ně výhodné, protože bavit se s několika vzájemně protichůdnými stranami je pro ně výhodnější než s jednotnou Evropou.

5. Má celý konflikt dle Vašeho názoru vítěze a poraženého? Nebo konflikt jen uškodil zájmům obou stran?

Tento zápas má v podstatě pořád stejný výsledek. Pokud bych to měl vyjádřit sportovní terminologií, tak vyhrálo těsně Rusko. Nicméně (abych v tomto duchu pokračoval) jeho odstup na Ukrajinu v tabulce celé ligy není stále ještě velký. Rusko ukázalo a pro sebe si opět potvrdilo své velmocenské postavení. Získalo tím body na jiných hřištích (například ve Střední Asii). Nedokázalo si však vytvořit předpoklady pro získávání důležitých bodů na evropském hřišti.

Ukrajina v tomto zápasu ztratila nejen finančně, ale také se poněkud posunul její obraz v západní Evropě. Pokud jsem pozorně četl i české noviny, tak Ukrajina zde již nebyla vnímána pouze jako oběť velkého Ruska, ale také jako ne zcela spolehlivý partner. Podívejte se, mimo jiné, na způsob, jakým se k celé věci postavila Česká republika jako předsednická země EU. Ukrajinské straně se rozhodně nemohlo líbit, že ji nepovažujeme za utlačovaného chudáčka, ale jednáme i s Moskvou i s Kyjevem podobně tvrdě (nebo měkce, jak si to kdo přeloží).

6. Jak se podle Vás celá krize promítne na výstavbě evropského diverzifikačního plynovodu Nabucco? Jakou má tento projekt dle Vašeho názoru budoucnost?

Jak je vidět z nedávné budapešťské schůzky věnované tomuto problému, tak se prozatím uvedená krize promítla do poněkud ostřejšího a odhodlanějšího tónu závěrečné deklarace. Podle ní to vypadá, jakoby se už mělo začít stavět, k čemuž je pochopitelně ještě dosti daleko.

Problém Nabucca i nadále spočívá zaprvé v jeho nedostatečné kapacitě, která povede pouze k částečné diverzifikace dodávek plynu.  A zadruhé nemá zajištěné spolehlivé zdroje (tedy minimálně tak spolehlivé jako například Rusko). Zdrojnicí pro Nabucco by měl být Turkmenistán, o slibech jeho prezidenta se možná nedávno mohl přesvědčit i náš premiér Topolánek. Dále sem patří Kazachstán, který však bude v daném případě brát ohled na Rusko z mnoha svých důvodů. Takže jsme v tomto případě tam, kde jsme byli. A potom je to Írán, který by byl patrně nejperspektivnější. Pokud by bylo možné připojit Nabucco na největší plynové naleziště Fárs na jihozápadě země, potom bychom mohli hovořit o větší diverzifikaci na Rusku. Problém Íránu je v tom, že na mnohé politiky působí název této země jako červený hadr na býka. Což je ovšem škoda, protože s Íránem by se mnohem lépe jednalo, pokud by byl napojen na Evropu a pociťoval by alespoň do určité míry vzájemnou závislost na dodávkách plynu (podobně jako Rusko nemůže jen tak dlouhodobě zavřít kohoutky svému největšímu odběrateli). Navíc je evropský směr pro Írán velmi přitažlivý – z jeho hlediska jsme spolehliví a movití klienti, s nimiž se dá dohodnout.

7. Jak vidíte budoucnost zprostředkovatelských struktur jako například RosUkrEnergo? Budou i nadále hrát významnou úlohu v rámci obchodu se zemním plynem (převážně turkmenské provenience)? Pokud ano tak proč?

Úlohu RusUkrEnergo prozatím nikdo nezrušil a na ruské straně patrně nebude zájem k podobnému kroku. Ukrajinská premiérka sice dala najevo, že podobné struktury by ráda ze vzájemného obchodu odstranila, avšak úspěch tohoto jednání zdaleka není zaručen. Mimochodem, RusUkrEnergo neobchoduje s turkmenským plynem. Podle současného schématu pouze nakupuje od Gazpromu plyn mj. původem z Turkmenistánu.

8. Jak hodnotíte směr současného energetického směřování Turkmenistánu po smrti Saparmurata Nijazova? Myslíte, že směřuje spíše k Rusku, anebo je v jednání současných turkmenských politických elit cítit pragmatická potřeba alespoň částečně se přiblížit EU (na úkor Ruska nebo Číny)?

V zájmu současných turkmenských elit je prodávat plyn tak, aby to bylo pro Turkmenistán, respektive turkmenskou elitu výhodné. K prodeji plynu za současných podmínek však musíte mít především plynovody. A ty může Turkmenistánu prozatím nabídnout pouze Rusko a v nejbližší budoucnosti snad i Čína. Evropa, která se prozatím neshodla na vybudování Transkaspického plynovodu jakožto součásti systému Nabucco, v této hře může mít prozatím omezené možnosti. Další problém je, že Gazprom souhlasil, aby cena za nákup plynu od Turkmenistánu byla na světové úrovni. Turkmenistán tudíž nemůže protestovat, že dotuje Gazprom levným plynem a vyhrožovat alternativními proudy svého exportu. S přihlédnutím k faktu, že Turkmenistán by měl pode smluv Rusku a od letošního roku i Číně prodávat mnohem více, než je schopen sám vyprodukovat, je vyjednávací pozice nejednotné Evropy omezená. 

9. Jak se Turkmenistán musí vyrovnávat s arbitrárním rozhodováním Nijazova v obchodu se zemním plynem?

Velmi podobně jako s arbitrárním rozhodováním současného prezidenta. Především se Turkmenistán nemusí vyrovnávat s charakterem svých vůdců, protože v Turkmenistánu platí staré ludvíkovské heslo o tom, že „stát jsem já“ (v tomto případě tedy prezident). Pokud se podíváte na prohlášení turkmenského prezidenta Berdymuhammedova (mj. i za nedávné návštěvy české delegace), tak Turkmenistán ústy svého prezidenta rozdává plyn na všechny strany. Přestože v Turkmenistánu mohou být zásoby, které by stačily na posílání plynu do všech světových stran (momentálně je to Rusko a Írán, může perspektivně přibýt i Čína a kromě Evropy je velmi teoreticky ještě ve hře Pákistán a Indie), reálně je ovšem potřeba tato ložiska rozpracovat. A to je otázka spíše let, v turkmenském protekcionistickém prostředí dokonce i více. Takže Berdymuhammedov může házet plynem jako lopatami, ale dokud neuvidím konkrétnější realizace, tak bych jeho slova bral se značnou rezervou.

10. Vyvíjí Turkmenistán či jiné středoasijské země v současnosti nějaké snahy o diverzifikaci a překonání závislosti na Rusku jako na tranzitní zemi? Jak na to reaguje Ruská federace?

Středoasijské země mají v energetické hře prozatím jedinou páku nátlaku na Rusko. Tou je vedle zvyšování cen také Čína, která je prozatím jediná schopna a ochotna investovat ve složitém středoasijském prostředí do tak náročné stavby jako jsou plynovody či ropovody a zajistit si tím dodávky svých životně důležitých potřeb.

Prozatím se však nezdá, že by se ve Střední Asii schylovalo k ekonomické válce o zdroje mezi Ruskem a Čínou, ačkoliv to není do budoucna vyloučeno. Spíše se obě země budou doplňovat.

Středoasijské státy čas od času operují i s dalšími případnými odběrateli, kteří by mohli být konkurencí Rusku na tomto prostoru. Především se jedná o Evropu. O jejich manévrovacích schopnostech jsem se již vyjádřil a Rusko si pochopitelně tyto limity Evropy či USA rovněž uvědomuje. Pan Bartuška, náměstek ministra zahraniční pro energetickou bezpečnost nedávno v jednom rozhovoru prohlásil, že Rusové se Nabuccu smějí. Není to tak úplně pravda, protože v mnoha analytických centrech i v Administraci prezidenta se pečlivě sleduje, co evropské státy dělají s Nabuccem. Ale za současné situace je to poměrně výstižná metafora. Středoasijské státy v plynárenském sektoru nemají mnoho trumfů v rukávě kromě zvyšování cen a čínské konkurence. 

Rusko také ukázalo, že je schopno přizpůsobit se požadavkům středoasijských států, především pokud jde o cenu plynu. V zájmu udržení svých pozic (rozumí se kontrola nad exportem plynu ze Střední Asie) proto Gazprom přikývl na zvýšení nákupních cen ropy na světovou úroveň. Pravda, mechanismus, na rozdíl od Ukrajiny zůstal stejný, tj. ceny se stanovují na určité období a nejsou tak plně připojeny k cenám za ropu. Z hlediska Gazpromu to znamená především možnost dodržet stávající závazky ohledně dodávek plynu v Evropě i na domácím trhu. Zvýšenou cenu může předložit především na další odběratele. S ohledem na fakt, že značnou část turkmenského plynu odebrala reálně Ukrajina, potom se opět bumerangem vracíme k této zemi a k dalšímu kolu „plynové války“ mezi Ruskem a Ukrajinou. Zachovat ceny pro Ukrajinu na úrovni roku 2008 by bylo pro Gazprom značně prodělečné. Samozřejmě je otázka, jak se to budou rozhovory se středoasijskými partnery vyvíjet dále s ohledem na padající cenu ropy a k ní připojenou cenu zemního plynu.

11. Má Rusko šanci utvořit plynárenský kartel (např. ve složení Rusko, Saudská Arábie, Katar) a přizvat k němu i středoasijské producenty (Kazachstán, Turkmenistán, Uzbekistán)?

Je jistě možné vytvořit skupinu států s bohatými nalezišti zemního plynu. Mimochodem v otázce bych místo Saúdské Arábie jmenoval spíše Írán. Mnohokrát však již byla zmíněna technická stránka věci, která odlišuje obchod s ropou a obchod s plynem. Pokud nepočítáme trh kapalného plynu, který se teprve rozvíjí a do budoucna bude možná velmi perspektivní, potom si plyn nemůžete naložit jenom tak na loď a odvézt jej kam chcete. Pro zemní plyn je prozatím klíčová potrubní přeprava. To znamená postavit a udržovat potrubí po určitém území, často velmi složitém teritoriálně, politicky, vojensky, ekonomicky i ekologicky (Kavkaz, Černé moře, Baltické moře, nemluvě o takových zemích jako je Afghánistán apod.). Infrastruktura potrubí je potom velmi závislá na momentální politické situaci na vztazích mezi exportujícími, importujícími i tranzitními státy apod. Zkrátka je tady mnohem více stran ve hře.

Z tohoto důvodu sice kartel může vzniknout, avšak do tohoto kartelu musíte ještě připočíst přinejmenším tranzitní státy, které by mohly uplatňovat nároky z případných zisků kartelových států. Navíc Střední Asie ve své geografické uzavřenosti nemůže získat přímý přístup na světové trhy s kapalným plynem, aniž by nezávisela na některém z dalších tranzitních států – Rusku, Číně, Afghánistánu, Íránu plus trojlístku Ázerbájdžán, Gruzie (velmi teoreticky i Arménie) a Turecko. Každý si představit, který stát může být pro středoasijské exportéry nejzajímavější s ohledem na cílový trh.