Rezumé

Střední Asie mezi Ruskem, Čínou a Středním východem

Region Střední Asie se po několika desítkách let dostal znovu do sféry zájmu odborné veřejnosti. Nově “objevené” islámské země přitahovaly politology, historiky, odborníky tzv. Area Studies se specializací na post-sovětská nebo islámská studia. Pro cestovatele se v širším měřítku odkryla možnost objevovat historická centra Uzbekistánu nebo horská pásma v Kyrgyzstánu či Tádžikistánu. Širší veřejnost si existenci tohoto regionu uvědomila ve větší míře především v souvislosti s konfliktem v Afghánistánu v roce 2001. Od počátku 90. let také celá oblasti poutá pozornost ekonomů a diplomatů v souvislosti s ložisky strategických surovin.

Proto je škoda, že v českém nebo slovenském prostředí se dosud neobjevila původní práce, která by místní vývoj po roce 1991 mapovala, a to přesto, že i v okolních zemích (např. Polsko, Německo, Ukrajina) existuje řada publikací různé kvality na toto téma.

Daný projekt se proto pokouší tuto mezeru zaplnit. Autor knihy, PhDr. Slavomír Horák z Fakulty sociálních věd UK Praha, se pokusil o charakteristiku politického vývoje ve čtyřech zemích této oblasti po nabytí jejich samostatnosti.

V první kapitole se autor soustředil na obecnou charakteristiku regionu. Analyzuje vnější i vnitřní problematické faktory vývoje v 90. letech, především vliv velmocí a konfliktního potenciálu Střední Asie. Poukazuje na nové hrozby, kterým musí nové republiky a režimy čelit – drogy, radikální islám, etnická nevraživost, sociální konflikty. Je však konstatováno, že příčiny celé řady problémů a konfliktních faktorů je nutno vidět ve vnitřním uspořádání příslušných režimů.

Po úvodní kapitole následují čtyři případové studie o jednotlivých zemích s poměrně jednotnou strukturou. Jádrem každé kapitoly je rozbor formálních politických struktur – ústavy, parlamentu, prezidenta či politických stran – ve srovnání s reálným fungováním mocenské pyramidy v jednotlivých zemích. Na základě výzkumu v regionu samotném i studiu celé řady zahraničních publikací se autor pokouší složit spletitou mozaiku skutečných mocenských vazeb v každé zemi. Zároveň ukazuje i na důležitý aspekt vnějších projevů režimů – tj. na ideologii.

Každá kapitola navíc zdůrazňuje určitý charakteristický rys důležitý pro celý region, který je však nejvíce patrný v některé ze zkoumaných zemí. Tak v kapitole o Uzbekistánu je podrobněji rozebrána právě klanová struktura v nejvyšší hierarchii země, u Turkmenistánu věnoval autor hlubší pozornost specifické ideologii místního zřízení, část o Tádžikistánu je více zaměřena na fragmentaci země, která vyústila až v občanskou válku mezi jednotlivými regiony, a v rámci oddílu o Kyrgyzstánu je klíčovým momentem vytváření formálních struktur, které se z celého regionu nejvíce přibližují standardům zavedeným v našich podmínkách, nicméně fungují i zde jako katalyzátor procesů formování politické elity na tradičním základu.

V závěru jsou na základě případových studií uvedeny důsledky utváření jednotlivých režimů, jejich zdánlivá stabilizace a možnosti změn politických elit, která je ve všech zemích otázkou nejbližší budoucnosti.

Významným kladem práce jsou také přílohy, které se sestávají z klíčových dokumentů (závěrečné protokoly tádžické občanské války), schémat mocenských vztahů v nejsložitějších zemích (Turkmenistán, Uzbekistán), stručných biografií významných osobností, o kterých je v textu řeč, a rovněž nákres geopolitických souvislostí, tak důležitých pro celý region.

Pro další studium je uveden podrobný seznam klíčových prací, které v 90. letech vyšly o regionu, a to jak v západním prostředí, tak na území bývalého SSSR, včetně Střední Asie.